Mimochodem i vaše křestní jméno vzniklo romanticky?
Ano, vlastně už maminčino. Její maminka – moje babička – ho slyšela ve filmu , který raketově vystřelil na filmové nebe 30.let mladičkou Zitu Kabátovou – „Světlo jeho očí“ – hlavní hrdina tam sestřičce, která ho ošetřuje po zranění zraku , říká Světlo mých očí – Světluško! A maminka měla v občance dokonce dlouho jméno Světluška Magniová. Než se přejmenovala na Světlu. Já jsem už jen dědila.
Ale profesi jste si prosadila sama… ta děděná není?
To je pravda, maminka byla úřednice v Pragosportu a tatínek razil metro. Ale už na gymnáziu jsem spoluvytvářela tzv. nástěnné noviny Lampa, psali jsme časopis Gvip /název odvozen od názvu Gymnázia Na vítězné pláni v Praze 4/, do kterého jsem napsala svoji vůbec první reportáž z otevření metra, a každý pátek jsme měli ještě půlhodinové vysílání školního rozhlasu . Čili přihláška na fakultu žurnalistiky UK byla jasná. Poprvé to nevyšlo , tak jsem byla na brigádě v tiskovém středisku spartakiády, což byla ale velká škola. Naučila jsem se tam psát krátké zprávy, organizovat tiskovky a vůbec se pohybovat v mediálním světě.
Co vám pak mohla dát škola, která byla poměrně poplatná tehdejšímu režimu?
Fakulta žurnalistiky byla sice obsahem učiva tak napůl nepoužitelná, ale zase to byly krásné čtyři roky, kdy jsem hrála a zpívala ve folkové kapele, tančila v souboru Josefa Vycpálka, jezdila s ním po světě a prožívala první lásky. Určitě nezapomenu na krásné přednášky o dějinách umění profesora Vladimíra Kováříka a ostatně i na praktické předměty práce s mikrofonem, které mě pak dovedly až ke specializaci- rozhlasu, jemuž jsem věrná dodnes. Mluvit na mikrofon nás učil herec Národního divadla Miroslav Doležal – a dával si záležet. Vracel nás po každé větě třeba pětkrát.
Ve vašich šlépějích kráčí i syn Dalibor, byl k němu cíleně veden?
To ne. Můj syn Dalibor Zíta rozhlas v dětství lehce nenáviděl, neboť mu bral maminku. Když jsem vysílala Dobrá jitra, vstávala jsem ve tři – to se vysílalo Jitro od 4:00 – později v půl čtvrté, nehledě na to, že měl třeba horečku, nebo mu prostě brzy ráno bylo smutno. To je ten rozpor téhle práce. Musíte se umět rozdvojit a chvíli na rodinu zapomenout – což docela bolí. A když se pak věnujete rodině, zase máte pocit, že vám něco utíká v práci. Dalibor vystudoval religionistiku – částečně v Istanbulu – poté mediální studia na Karlově universitě. Takže jsme se nakonec setkali pod jednou střechou – pracuje jako redaktor na stanici Český rozhlas – Plus v pořadu Trendy aj. Ale už dávno mě v lecčems překonal: je sečtělejší, umí skvěle anglicky, myslí mu to rychle a v souvislostech. Tematicky se věnuje vědě a novým médiím.
Vy jste Dobrá jitra vysílala 26 let, teď vás můžeme slyšet hlavně v Kolotoči?
Kolotoč se vysílá od roku 1963, takže jsem ho nejdřív s radostí poslouchala s maminkou. Sama jsem ho vysílala koncem devadesátých let, a teď jsem naskočila do Kolotoče znovu. Je to magazín zajímavostí z domova i ze světa, takže široce otevřená témata, člověk si tam může hrát se slovíčky a vypointovávat příběhy, je dost autorský. Vždycky oceňuji, když se mi práce stane zábavou.
Vzpomeňte na zajímavé momenty své práce, rozhovory, reportáže, co vám nejvíc utkvělo v paměti?
Když jsme jezdili s Dobrým jitrem na přenosy z různých oblastí České republiky, dostali jsme se často na místa, kam se jen tak nějaký smrtelník nedostane. Třeba na Orlíku nás Karel Schwarzenberg vzal do svého dětského pokojíčku, kam turisté nechodí. Nebo ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm jsem ráno v sedm dojila ovce s ovčákem, na Pražském hradě s Hradní stráží zase časně ráno spoluotvírala hradní brány. To bylo v době, kdy byl v čele našeho státu prezident Václav Havel. Rozhovor s ním a pořad s Juliem Satinským mám dodnes schované. Skvělé bylo například vysílání z hvězdárny na šumavské Kleti. Tam jsme nikdo ani oka nezamhouřil, a proto jsme mohli sledovat i práci tamních skvělých astronomů. Jana Tichá a Miloš Tichý té práci obětovali celý život a mají na kontě desítky objevených planetek. Taky ráno s Janem Saudkem z jeho ateliéru bylo úžasné. Tehdy mi právě umřela maminka a my jsme se mj. bavili i o smrti. A on mluvil tak moudře a hluboce, až to posluchače dojímalo… a mě samozřejmě taky. Nakonec vytáhl kytaru a přímo do vysílání zpíval písničky. Já ho nesmírně obdivuju. Za jeho práci, za upřímnost i za přímost, s jakou se vyjadřuje.
Vaším domovem je barrandovský kopec, a jistě si vychutnáváte i jeho poetické okolí…
Připadám si jako na vesnici, a přitom jsem za 30 minut na Václaváku. K nám na Barrandov je skvělé spojení, díky nadmořské výšce se tady táhne koridor čerstvého vzduchu, a když sejdete do Prokopského údolí, jste rázem v turistickém prostředí První republiky. Však si tady mnohá místa oblíbil i spisovatel Jaroslav Foglar.
