Kolektorová síť prospívá pražským památkám

Výstavba kolektorové sítě byla zahájena v 70. letech 20. století a dosavadní zkušenost ukazuje, že to bylo rozhodnutí koncepční, progresivní a správné.

„Je třeba si uvědomit, že čtvrti založené v 19. století byly již od počátku vystavěny a dimenzovány společně se základní infrastrukturou, kterou byla tehdy voda, kanalizace a plyn a o něco později rovněž elektřina. Oproti tomu v Pražské památkové rezervaci, jejíž území je urbanizováno již od středověku, se s ničím takovým od počátku pochopitelně nepočítalo a jednotlivá liniová vedení byla do půdorysu města vkládána dodatečně,“ vysvětlil význam kolektorů ve vztahu k památkám Jan Kněžínek, ředitel odboru památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy.

„Vzhledem k hustotě zástavby bylo jedinou prostorovou možností využít existující uliční síť, která je však vedena úplně jinak, než by pro kapacitu obsloužení území jednotlivými sítěmi bylo potřebné. Postupem doby vznikla neobyčejně hustá síť, spravovaná a udržovaná různými provozovateli a notoricky známým dopadem byly věčně rozkopané ulice a chodníky právě v historicky nejcennějších částech města.“

V kolektorech vedou trubní a kabelové inženýrské sítě. Jejich hlavní výhodou je snadné zajištění kontroly, údržby a opravy sítí, možnost provádět pokládku a opravy bez ohledu na počasí a denní dobu, finanční úspory nákladů na opravy sítí nebo plynulost energetického zásobování obyvatel.

„V oblasti Pražské památkové rezervace zasahujeme při řešení poruch opravdu minimálně. Veškeré sítě uložené v kolektorech, jsou preventivně ošetřeny a udržovány v takovém stavu, že k haváriím nedochází. Případná závada je včas rozpoznána a odstraněna,“ potvrdil význam kolektorů Jan Svátek, ředitel společnosti Kolektory Praha.

Význam kolektorů ve vztahu k historické Praze jako předmětu památkové péče je také v ochraně potenciálních archeologických lokalit. Ty jsou v Praze v podstatě všude, systematicky prozkoumány dosud nejsou a jejich spolehlivou ochranu při výkopech, nebo haváriích nelze prakticky zajistit.

„Kolektory jsou nový systém, který vede napříč historickým půdorysem města a jako takový odpovídá postmodernímu přístupu k řešení problému: je do  něj vložen jako nová vrstva, která odlehčuje vrstvám ostatním, a umožňuje jim žít a vyvíjet se svým způsobem bez narůstající zátěže, nanesené v industriálním období. Přesto, že rozhodnutí o výstavbě kolektorů byla původně motivována především technokraticky, památková péče jejich výstavbu podporuje právě pro tento jejich trvalý přínos,“ dodal Jan Kněžínek.

Délka kolektorových tunelů v historickém centru je 18 km, v celé metropoli je to více než 90 km. Tunely jsou vedeny v různých hloubkách v závislosti na výskytu ostatních staveb v podzemí, především pražského metra a kanalizace. Nejníže položený je kolektor C1, jehož nejhlubší místo je nedaleko Jindřišské věže, a to 45 m pod povrchem. V centru města se kolektory nacházejí v průměrné hloubce 20 m pod povrchem. Tunely jsou široké 1,9-4,5 m a vysoké 2,4-2,8 m a teplota se v nich pohybuje od 12 °C do 14 °C. Díky jedinečnému systému monitoringu s více než 16 a půl tisíci monitorujícími čidly, který řadí pražské kolektory ke světovému unikátu, lze okamžitě zjistit místo a příčinu poruchy rychle provést opravu.

Kromě Prahy mají kolektorovou síť i další evropská města jako například Londýn, Curych nebo Berlín. Kolektorovou síť je možné navštívit v rámci projektu Praha technická, více informací najdete na www.kolektory.cz.