Pocházíte ze Slovenska, jak jste se dostala do Čech?
Ze Slovenská nás během války vyhnali. V roce 1938 se Slováci přidali k Němcům, a protože jsme byli česká rodina, museli jsme odejít. Ale nechci, aby to vyznělo, že mám něco proti Slovákům, naopak.
Tehdy jste musela být docela malá, kolik vám bylo let?
Úplně malá už jsem nebyla. Bylo mi devět let.
Jak jste jako dítě vnímala ten přesun?
Víte, on když je někdo dítě, tak nemá starosti, starosti mají ti dospělí. Děti berou všecko jako romantiku. Takže jsem ten odchod brala nějak automaticky.
Vaše maminka byla buddhistka, máte víru po ní?
Už když jsem byla malá, měli jsme doma sochu Buddhy, kterou si maminka přivezla ze zajetí na Sibiři. Pro mě to tehdy byla samozřejmost. Viděla jsem, jak je maminka úžasná a tatínek jak není úžasný, protože jsem se ho vždycky bála. Byl to voják a heterosexuál, ti jsou vždycky agresivní. Tak jsem zjistila, že je lepší maminka a buddhismus. Toho Buddhu mám teď doma.
Přejděme teď k vašim divadelním začátkům. Poprvé jste se na divadelní prkna postavila jako princezna Pampeliška, prý to ale nebyl příjemný zážitek….
Ano, tehdy jsem z divadelního kostýmu dostala svrab, ale nebrala jsem to jako nic negativního. Bylo to jako když dostanete rýmu, já jsem dostala svrab.
Tehdy už jste plánovala, že budete herečka?
V 15 letech moc neplánujete, ale byla taková situace. Tatínek najednou nebyl, maminka pracovat nemohla, tak jsem se nějak musela živit. Moje sestra už za války chodila na konzervatoř, takže jsem k herectví měla blízko. V roce 1946 jsem šla studovat do Brna JAMU a od té doby skáču po divadlech.
Než jste přišla do Prahy, hrála jste v Českém Těšíně, Opavě, Českých Budějovicích, Kolíně, studovala jste v Brně, kde jste to měla nejraději?
Na zájezdy jezdím pořád, takže se do těch míst vracím. Mám to ráda všude. Mají krásná divadla. Neustále se skláním před Kajetánem Tylem, díky němu a jeho lásce k divadlu tyhle krásné scény máme. Dřív divadla nebyla, hrálo se po hospodách, spali u cizích rodin. Teď jsou už všude krásná divadla. Třeba v Třeboni je nádherné divadlo a úžasný soubor, herci, kteří mají divadlo rádi a je zázrak, že jsem mezi nimi celý život.
Do Prahy jste se dostala až v roce 1958, když vás do divadla ABC pozval Jan Werich, jaký na vás Praha udělala první dojem?
Pro mě Praha představovala Wericha. Tehdy sháněl náhradu za Alenku Vránovou a Jarku Adamovou, které byly těhotné a tehdy jsem se tam nějak „přišmrncla“ já a přebrala jejich role. Tenkrát jsem vnímala hodně to místo, kde jsem měla stanoviště, tedy divadlo, kde silně vnímáte tu lásku k divadlu, kde máte radost ze života, je tu plno báječných lidí, skvělých kolegů.
Divadlu ABC jste zůstala věrná až dodnes, v jakých rolích vás tu mohou čtenáři vidět?
Mám teď dost věcí, protože nehraju jen v divadle ABC. Tady hrajeme Šakalí léta, v Rokoku Fialové květy štěstí, v Divadle U Valšů s Lubomírem Lipským hrajeme hru Manžel pro Opalu. Potom jsou zájezdová představení, kdy jsem v Divadle U Hasičů a v Branickém divadle a mimo Prahu. Hraju teď každý den.
Divadlo u Hasičů, ve kterém hrajete, je na Vinohradech, jak se vám líbí tato část Prahy?
Já ty městské části moc nerozlišuju, prostě je to Praha – krásné město jako celek. Ale samozřejmě když jdu po Starém Městě, Karlově mostě nebo po Vyšehradě, jsou to nádherné kouty Prahy. Na druhou stranu mi nevadí ani sídliště, nejsou sice hezká, ale nabízejí bydlení pro více rodin, splňují účel.
Zmínila jste Vyšehrad, jehož součástí je hřbitov Slavín, neplánujete, že až odejdete, uložili by vás vedle vašich slavných kolegů?
Ne, to opravdu ne. Zuzanka (dcera) ví, že chci mít pohřeb bez obřadu. Když mi umřel muž, vzali jsme popel a rozptýlili ho u rybníčku na chalupě, kde to měl rád. Hřbitovy jsou strašně smutný, kvůli těm bolestem lidí, kteří tam chodí za svými blízkými. Člověk by měl skončit tam, kde to měl rád, stejně na něj budete myslet.
Mimo divadlo máte spoustu dalších aktivit, děláte přehlídky v domovech pro seniory, nafotila jste kalendář. Máte ještě vůbec čas na nějaké koníčky?
Ráda čtu. Na chalupu se dostanu málo. Prostě existuju.
Letos jste nafotila kalendář Proměny, ve které jste se objevila jako Albert Einstein…
To byl kalendář pro Chantal Poulain pro nadaci Archa, která pomáhá dětským nemocnicím. Jako Albert Einstein jsem se fotila už loni, letos jsem byla Rabi Löw.
Máte dceru a vnučku, stíháte se s nimi vůbec při takovém vytížení vídat?
Záleží, jak si to naplánujeme, ale moc to neřeším, věci jsou, jak jsou.
Jste typ „hlídací babičky“?
Nikdy. Já jsem neměla čas, nehlídala jsem ji nikdy. Vídáme se o prázdninách na chalupě.
V září oslavíte narozeniny, řekla jste, že stáří je nejkrásnější období života. Opravdu to tak cítíte?
Samozřejmě přišly nemoci, chodím po doktorech, ale chci, abych byla v pořádku kvůli tomu, co mám naplánované a abych nedělala komplikace Zuzance. Taky mi odešla maminka, sestra, kamarádka Karolínka Slunéčková, manžel, ale já s nimi pořád komunikuju a furt po nich něco chci. Prostě to tak je, jsme na takové planetě.
Řekla jste, že další planeta, na které budete žít, bude rostlinná planeta….
Ano, už na ní skoro jsem, už se na to připravuju. Je to nádherná planeta se silným vzduchem, kde není potřeba jíst ani pít. Lidi nekouří, nepijí alkohol, neničí se, proto nejsou nemocní. Jednoho dne se začnou rozpouštět, budou se smrtí počítat. Pak se rozplynou a objeví se zase někde jinde.
Věříte tedy v reinkarnaci?
Určitě. V minulém životě jsem byla na misi v Africe, pomáhala jsem lidem v těžkých situacích, prostě jsem se chovala tak, aby můj život měl smysl.
OTÁZKY ČTENÁŘŮ
Čo je vašou „tajnou recepturou“ na neustále dobrú náladu a tak laskavý pohľad, ktorý máte?
Je důležité přijímat věci tak, jak přijdou a poděkovat za ně. Kolikrát si něco přejete a zjistíte, že je to hovadina. Oni nahoře vědí, jaké věci nám posílat a ty musíme přijímat s pokorou a láskou.
Je něco, co vás rozčílí?
Mě nenaštve nic. Chyby, které jsem v životě udělala, jsem udělala jenom svojí blbostí. Ať se mi stalo cokoli, vždycky jsem byla vinna já.
Zajímalo by mě, jakou roli považujete za svoji životní?
Já hraju všechno ráda. Ale mám to štěstí, že hraju ve hře Harold a Maude ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, za to jsem ráda.
Působíte neustále optimisticky, jak to děláte?
Optimismus je taková moje životní filozofie. Život je zázrak a nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Víte ono pohlazení je hrozně příjemné, ale i ta přes držka je někdy dobrá, člověka to posune dál.
PROFIL
Květa Fialová se narodila na Slovensku v roce 1929, o devět let později ji odsud s celou rodinou vyhnali do Československa. Květa tady zůstala a v roce 1946 začala hrát v Českém Těšíně. V 50. letech postupně prošla divadelními angažmá v Opavě, Českých Budějovicích, Kolíně a jednu sezónu hrála dokonce ve vzdáleném Martině na Slovensku. Do Prahy přišla v roce 1958 na pozvání Jana Wericha a už zde zůstala. Hraje v divadle ABC, Rokoku, Branickém divadle, Divadle U Hasičů a mimo Prahu. Z druhého manželství s režisérem Pavlem Hášou má dceru Zuzanu.
