Narodil jste se v Praze, v jaké městské části?
Narodil jsem se na Vinohradech, ale bydleli jsme na Žižkově. Tam jsme byli do mých dvou let. Potom jsme se odstěhovali na Prahu 4 a tam jsem doteď.
A konkrétně k Praze 2 máte nějaký vztah? Vím, že se tam učíte zpěv…
Tak hlavně jsem se tam narodil, ale z toho si nic nepamatuju a moc dlouho jsem tam nepobyl (smích). Je pravda, že na Vinohrady chodím na zpěv k Hance Peckové, takže tam mám cestu často. Mám tu taky pár oblíbených hospůdek. A rád se chodím dívat na kamarády a kolegy do Divadla na Vinohradech. Teď se tam chystám vyrazit na novou hru „Jak udělat kariéru snadno a rychle“, ve které hraje Michal Novotný.
To jsou zatím samá pozitiva, máte nějaké neoblíbené místo?
Nemám moc rád náměstí i. P. Pavlova. Je tam hrozně lidí, moc tramvají, zmatek. A ještě jak upravili od září jízdní řády, tak už se tam nevyznám vůbec. Myslím, že se celá tahle změna moc nepovedla, omezil se provoz tramvaje číslo čtyři, takže se člověk večer třeba vůbec nedostane na Anděl, to mi přijde jako zločin.
Pojďme k vašim hereckým začátkům. Dočetla jsem se, že nejste z herecké rodiny, jak jste se k hraní dostal?
Já to sám nechápu, beru to jako nějaké zvláštní osudové nedorozumění (smích). Rodina mě k tomu sice nevedla, ale když rodiče zjistili, že chci dělat divadlo a že chci hrát, tak mě podporovali. A za to jsem jim strašně vděčný. Samozřejmě mohli říct: „ne tohle neznáme, tomu nerozumíme, to nedělej!“ Nechali to ale čistě na mně, což od nich bylo obrovský rozhodnutí. Bylo mi 13 let, když jsem šel na konzervatoř a v tomhle věku rozhodovat sám o svém životě asi není úplně zodpovědný, ale přesto mě rodiče nechali jít tou cestou, kterou já jsem chtěl. V rodině mám pořád velikou podporu.
Jak vzpomínáte na svojí první zkušenost s filmem?
Moc si to nepamatuju. První zkušenost byl film „Městem chodí Mikuláš“ a to jsem byl hodně malej. Bylo mi asi deset, i když já vždycky vypadal mladší, takže už mi možná bylo víc (smích). Byla to pro mě taková hra, moc jsem si neuvědomoval ty zákoutí profesionality, naštěstí to po mě ale nebylo tenkrát moc chtěný, měl jsem být hlavně dětskej (smích). Teprve potom jsem si ty věci začal uvědomovat.
Jak jste se k té roli vlastně dostal?
Určitě jsem nebyl „objeven“ jako někteří z mých dětských hereckých kolegů. Tenkrát jsem dělal klasický konkurz, pak se rok nic nedělo a najednou mi zavolali, že si mě vybrali. Byl jsem samozřejmě rád, nemusel jsem do školy a vydělal si nějaký peníze a koupil si kolo. Natáčení bylo úžasnej zážitek.
Potom přišla konzervatoř. Proč jste se rozhodl studovat právě tam?
Určitě mě hodně ovlivnila i ta zkušenost s filmem a taky, že jsem chodil do dramatickýho kroužku. Když jsem ale viděl svoje první nahrávky z konzervatoře, tak jsem vůbec nevypadal, že bych mohl dělat divadlo. Žádnej velikej talent jsem asi nebyl (smích).
Talent tam určitě nějaký byl…Po konzervatoři jste se rozhodl studovat dál. Proč jste si vybral muzikál a ne herectví?
Hned po konzervatoři jsem přemýšlel přejít na DAMU, ale protože jsem měl v tu dobu už práci v divadle, řekl jsem si, že se toho víc naučím na jevišti. Myslím si, že není ani úplně běžný, aby lidi z konzervatoře chodili na DAMU, protože ti profesoři si raději vychovají noví lidi, než převychovávat někoho, kdo už byl nějakých způsobem vedenej. Začal jsem se věnovat divadlu a baví mě muzika, proto jsem šel na Konzervatoř Jaroslava Ježka. Důvodem bylo i to, že na činoherce jsou kladeny větší požadavky, co se týče zpívání, protože se dělají častěji muzikály, chtěl jsem se v tomhle směru zdokonalovat. V muzikálech už jsem dělal před tím a cítil jsem nějaké rezervy, šel jsem na Ježkovu konzervatoř.
Už jste v té době ale hrál, stíhal jste školu?
Tehdy jsem se za plnýho divadelního nasazení na tu školu snažil chodit. Je pravda, že jsem tam nemohl chodit tak často a pravidelně jako ostatní spolužáci a postupem času to pro mě ztratilo význam. Akorát jsem se trápil tím, že jsem to po těch třech letech časově nezvládal. Vzal jsem si z toho, myslím, co jsem mohl a teď chodím na zpěv soukromě. Sice to stojí víc peněz, ale zase míň času. A nedržím místo, nějakýmu jinýmu mladýmu člověku, kterej se může seriózně přihlásit na školu.
Na vašich internetových stránkách jsem našla, že jste prošel hroznou spoustou divadel…
Mě vždycky někde obsaděj a pak už mě znovu nechtěj. Je to zvláštní. Ale zase to pro mě má plus, že si vyzkouším různá jeviště, kolegy, režiséry… Je to pro mě určitý obohacení a mě to baví. Pořád jsem svým způsobem věrný domovskýmu divadlu, a sice Městským divadlům pražským, což je také příjemný, mít svojí základnu…
Není ale úplně pravda, že by vás nechtěli, v divadle ABC jste měl několik let stálé angažmá, proč jste z něj odešel?
Byl jsem tam dlouho, asi od roku 2000. Před pěti lety se vyměnilo vedení, který s sebou zase přineslo nový lidi a čistě ze sobeckýho hereckýho hlediska jsem tam zůstával a říkal si, že i mně to přinese něco novýho. Protože toho času je ale málo, udělal jsem ten krok směrem ven, ale pořád tomu divadlu nějakým způsobem patřím, i když už „jen“ jako host.
Stala se přece jen z některého divadla srdcová záležitost?
Mám v podstatě nějaký vztah ke každému divadlu i ke každý hře, kterou hraju. Uvědomil jsem si, že už by mě nebavilo hrát něco, co mě nebaví. Nemám na to čas. Momentálně je moje srdcovka hra „Já, Francois Villon“, kterou hraju na Jezerce. To je pro mě taková osobní záležitost, kvůli které jsem se hodně nadřel a doteď na tom pracuju.
Proč zrovna tahle hra?
Francois Villon je mi blízkej, mám rád tu poezii. Už jsem ho kdysi hrál v amatérském divadle ve hře „Hodina mezi psem a vlkem“, to taky bylo srdcový představení. Pak přišla nabídka z Jezerky, která mě nadchla. Už autoři scénáře a libreta Jiří Hubač a Pavel Vrba jsou zárukou kvality. A hlavně to, že hudbu dělal Ondra Brzobohatý, tak jsem věděl, že to bude něco mimořádnýho. Také jsem se tam setkal s Radkem Balašem, který je výborný režisér i v tom směru, že respektoval moje představy a celá parta těch devíti lidí se krásně poskládala. Vždycky se na tohle představení těším, pořád mě to stojí veliký úsilí, lidi vám to ale při představení vrátěj.
Kromě divadla se ještě věnujete dabingu a svůj hlas jste už propůjčil postavám z více jak sto filmů a seriálů, což mně přijde úplně neuvěřitelné. Jak je dabing vůbec časově náročný?
Záleží na studiu, režisérovi a typu filmu, jestli jde do kin nebo jen na DVD. Časově náročný už to není tolik jako dřív, teď už se ve studiu lidí, kteří spolu mají dialog, potkají jen výjimečně. Každý točí svoji roli zvlášť. Je to samozřejmě kvůli úspoře času a někdy jsem za to rád, občas si ale rád ještě „střihnu“ tu starou variantu, že točíme ve dvou. Záleží taky na kvalitě filmu, když je to špatný film, tak ho i špatně nadabuju…
Stalo se vám někdy, že jste daboval roli, u které jste si řekl, že byste si jí chtěl i zahrát?
Jo, skoro všechny (smích). Jednou se mi stalo, že jsem daboval film Důkaz a teď tu samou roli hraju v Rokoku. Občas se stane, že dabuju někoho a říkám si: to bych hrát nemohl. Ale potom zase mluvím někoho, a říkám si: jojo to by šlo.
Dabujete postavu v seriálu „Jak jsem poznal vaši matku“, sám se také v několika seriálech objevujete. Takové tradiční odůvodnění herců, proč hrají v ne příliš kvalitních seriálech je, že jsou tam kvůli honoráři, je to i váš případ?
Ani ne. Kdysi jsem dělal seriál Bazén a tam jsem šel kvůli muzice a partičce lidí, která tam byla, to jsem vůbec neváhal. Seriál pak předčasně skončil, na to mám vůbec „štěstí“. Potom jsem hrál v „Ordinaci“ postavu Ondřeje Všetečky, to jsem zvažoval, ale nakonec jsem do toho šel. Hlavní důvod byl ten, že jsem dlouho nestál před kamerou a i v tomhle je potřeba se zdokonalovat. Je potřeba naučit se hrát civilnějc. Pak jsou herci, kteří jsou v divadle výborní, ale na kameru přehrávají. Ta univerzálnost je dobrá. A i ta role mě bavila. Potom jsem odešel, abych se mohl posunout zase jinam.
Takže peníze v tom nebyly vůbec?
Ale tak taky určitě jo. U tohohle typu honorářů herec ale nikdy neví, kdy skončí. K tomu divadelnímu platu je to skoro nezbytnost. Samozřejmě hraní v seriálech je vykoupený tím, že člověk tam jede třeba v šest ráno, jsou v tom víkendy, někdy se točí do noci a když k tomu ještě hrajete divadlo, je toho někdy až až. Není to úplně bez „bolesti“.
Poslední seriál, ve kterém jste se objevil, jsou „Ententýky“ České televize, ty ale končí…
Je to tak. Nebudeme už pokračovat. Teď mám čistě divadelní období a živím se jenom divadlem a už to teda pociťuju (smích).
Vím, že je to taková běžná novinářská otázka, ale kolik si divadelní herec vydělá za měsíc?
To je různé. Záleží na tom, jestli jste v angažmá nebo jestli jste placenej za představení. Pokud jich máte víc, tak se vydělat dá. Akorát je to takové nejisté, nikdy nevíte, kdy se stane, že hra, kterou máte nazkoušenou, se hrát nebude. Jenom divadlem se uživit dá, musíte se ale sakra ohánět.
Řekl jste, že máte vztah k hudbě, i proto jste založil hudební skupinu Akustik?
Já už jsem před touhle kapelou jednu měl, ale chtěl jsem muziku dělat trochu komornější. Potkal jsem se s kytaristou Omarem Khaouajem , který mi pomohl udělat aranže. Potom k nám přibyl Camilo Caller na perkuse a Zuzana Virglerová, která hraje na violoncello. Poskládala se pro mě naprosto výjimečná partička lidí, která má i svoje trable. S muzikantama je to prostě někdy složitý. Ale všichni jsou to výborný hudebníci a hrozně se mi to složení líbí.
Jak dlouho fungujete?
Hrajeme spolu už tři roky. Moc bych si přál, abychom hráli víc, ale je složitý sehnat někoho, kdo by se za to postavil. Protože to není úplně prodejný, není to úplně hudba na plesy nebo na zábavu, i když si myslím, že je to v podstatě hudba pro každého. Už by nám konečně měla vyjít dlouho slibovaná deska, snad na jaře. Domlouvám klip, ale všechno chvilku trvá…
Kdyby se čtenáři chtěli jít podívat, jak Martin Písařík hraje v kapele, kam mají vyrazit?
Chystáme na 9. prosince koncert v klubu Vagon. To bude určitě zajímavý, protože ten klub je spíš rockovej a punkovej a naše hudba taková není. Ale říkám si proč ne. Vyzkoušíme úplně jiný prostor, než na který jsme zvyklí, nebudou stolečky s deckou vína, ale zelená, pivo a lidi budou stát, jestli tam budou (smích).
A na konec, úplně neherecká a nehudební otázka. Jak jste se dostal k módní značce Czech Losers?
Pro mě samotnýho je to překvapivá věc, ale strašně mě baví. I to spojení s Petrou Kluzákovu je úžasné, ona je šikovná, tvůrčí… Já jsem ten, co jí kritizuje (smích) nebo vymýšlím témata celých kolekcí. Takže se doplňujeme.
Kde zjistíte víc
www.martinpisarik.cz
www.mestskadivadlaprazska.cz
www.czechlosers.cz
www.akustik-music.webnode.cz
Profil
Martin Písařík se narodil 1. července 1979 v Praze. Ve filmu Karla Kachyni „Městem chodí Mikuláš“ se poprvé objevil už v roce 1992. Na jeviště se prvně postavil v amatérském divadle Radar, kde hraje dodnes především hry pro děti. Vystudoval státní konzervatoř obor hudebně dramatický. Poté studoval ještě tři roky muzikál na konzervatoři Jaroslava Ježka. Vidět ho můžete například v Divadle Na Jezerce, ABC, v Rokoku nebo jako hosta v mimopražských divadlech. Vystupuje s hudební skupinou Akustik. Společně s Petrou Kluzákovou založil módní značku Czech Losers. Je bezdětný a svobodný.
