Od kdy uvažujete o možnosti získat do pronájmu Werichovu
vilu?
Když jsem v prosinci 1989 konečně získala vízum a mohla se
opět vrátit do Prahy, šla jsem za Václavem Havlem a nabídla jsem mu naši sbírku
umění pro Prahu. Byla jsem přesvědčena, že jednám v duchu mého manžela. On
se už své cesty do Československa nedočkal, zemřel v srpnu s pevnou vírou, že
se do Československa, na které byl celý život hrdý, opět vrátí svoboda.
Nejdříve jsem si pro umístění sbírky přála nějaký klášter, neboť jsem měla
pocit, že se čeští umělci ve svých skromných ateliérech a v samotě jakoby
modlili a zdálo se mi, že to bude symbolický krásný dík za to, že vydrželi.
Prohlásila jsem to jednou
v televizi a dostala jsem celou krabici dopisů lidí, kteří
mi děkovali. Někteří mě upozorňovali na bývalý klášter, kde je dnes ještě stále
policejní muzeum. Během okupace tam byli vystavováni vycpaní vlčáci, kteří
chránili hranice před těmi, co utíkali... Při každé své další návštěvě jsem
prožívala někdy smutné a někdy až komické příhody. Klášter nevyšel a ve stejné
době se Cunard Line, která měla smlouvu o smlouvě s městem na přestavbu
Sovových mlýnů, projektu vzdala. Uvědomovala jsem si, že při mých opakovaných návštěvách
Prahy právě Kampa byla místem, které mne propojovalo s domovem ve Washingtonu a
naším exilovým životem. Obyvatelé Kampy byli vždy živou součástí našich debat,
kdy jsme oba s Janem diskutovali a vzpomínali s Peroutkou, Voskovcovými a
dalšími. Vzpomínali jsme na Holana, který byl celým kulturním exilem považován
za největšího českého básníka. Proto se v mém podvědomí začala velmi záhy
formovat a krystalizovat představa mého českého domova a působení právě na
Kampě. Chodila jsem po Kampě a byla smutná z toho, jak nejenom Sovovy mlýny, ale také Werichova vila chátrají. Mám, myslím, vrozený
talent na předělávání starých domů. Zabývala jsem se tím tenkrát už po mnoho
let v nejstarší washingtonské čtvrti s neobyčejným úspěchem, a tak mne to přímo
vybízelo udělat něco podobného zde. Sovovy mlýny se skutečně začaly doslova
rozpadat. Paní Knížková, tehdejší ředitelka Památkového úřadu, napsala dopis,
že Sovovy mlýny jsou v havarijním stavu, a nechala celé části podepřít, aby
nespadly. Kdysi jsem si s jednou americkou přítelkyní pronajala druhé poschodí Werichovy vily. Dámy, které nám poschodí pronajaly, mi
jednou vyprávěly, jak jsou tam nešťastné, protože tam v té vile každý umře;
raději by se přestěhovaly jinam. Napsala jsem tehdy dopis městu a navrhla jsem
rekonstruovat vilu na své náklady, kompletně ji zařídit včetně velké knihovny
atd. Pod podmínkou, že mi ji město zapůjčí do konce mého života a pak bude vila
sloužit jako elegantní dům pro prominentní městské návštěvníky z ciziny. Ale
moje spojení s Kampou tím neskončilo!
Jaká je vaše ideální představa toho, jak by měla vila
sloužit veřejnosti? Jak se tato ideální představa liší od toho, co bude možné a
proveditelné?
Když něco chystám a vytvářím, radím se a do detailu svou
vizi analyzuji a pak ale za tím jdu. Vize celého areálu, kdy vedle Musea Kampa
v dnešní podobě je nedílnou součástí Werichova vila a domeček (malá
technologická stavba poblíž Čertovky) věnovaný dětem, jak vidíte, existuje už
od počátku. Moje představa na využití vily se nezměnila a je jednoduše
proveditelná. Je potřeba několik dedikovaných lidí a ty mám. Například paní Marie
Šedivá, žena bývalého ministra zahraničí, připravuje program a je již propojena
s univerzitami, školami, televizí. Budeme mít debatní večery, malé koncerty atd. Program se
bude vyvíjet. Rozhodně to bude kultura, která bude na programu. Přízemí,
věnované Holanovi a Werichovi, má pouze okna a dveře, tam budou přednášky,
diskuse, promítání filmu, malé koncerty atd. První poschodí musí podle
požadavku města zůstat obytné, budu tam tedy mít byt, který po mé smrti bude
sloužit vzácným zahraničním návštěvníkům podílejícím se na programu. V
posledním poschodí bude velká knihovna. Mám tisíce důležitých dokumentů mého
manžela i mých vlastních a velkou knihovnu ekonomickou a kunsthistorickou.
Knihovna nebude přístupná veřejnosti, pouze badatelům. Zahrada bude pro veřejnost
a vyzdobena sochami z Musea Kampa.
Bude
tento dům jako muzeum určen spíše české veřejnosti, nebo cizincům?
Samozřejmě české společnosti - hlavně
mládeži, která se, jak vidím, začíná ptát, a to mne naplňuje nadějí, že náš
národ se opět začíná probouzet z určité letargie a společnost si začíná
uvědomovat škody způsobené korupcí. Jaký je váš osobní vztah ke kulturnímu
odkazu W&V? Jak už jsem říkala, znala jsem se velmi dobře s Voskovcovými. Voskovec byl velmi
vzdělaný muž, a proto si tak dobře rozuměl s mým manželem a Peroutkou.
Odkaz Voskovce byl a je nedílnou součástí odkazu českého exilu. My jsme ale
netušili, že Jan Werich byl na stejné úrovni. Myslím, že pro mnoho lidí, hlavně
pro ty mladé, bude tato velká vzdělanost obou mužů překvapením. Oba měli jasné
klasické vzdělání - je to cítit z každé stránky jejich korespondence a jejich
poselství je stále velmi živé a aktuální.
Jak bude vypadat spolupráce muzea ve
Werichově vile a Musea Kampa?
Werichova vilu vidím jako nedílnou
součást Musea Kampa. Musíte si uvědomit, že nejméně jedna třetina uměleckých děl,
které muzeum vlastní, nebyla ještě vystavena. Nemáme místo na pravidelné
přednášky, debaty, koncerty, filmy. Zde přichází možnosti využití vily. Další
nedílnou součástí by mělo být oddělení věnované dětem, jak je tomu ve většině
západních uměleckých institucí. Proto jsem se zmiňovala o domečku jako o
třetím objektu. Ještě před oficiálním otevřením Sovových mlýnů jsem požádala
tehdejšího pana starostu Bürgermeistra, zda bychom nemohli používat domeček pro
děti. „Proč jste mi to neřekla dříve, já jsem to minulý
týden slíbil zahradníkovi, který tam v létě bude učit děti truhlařině." To byl
ovšem důvod, proti kterému jsem nemohla protestovat. Ale přešlo léto, zima,
další jaro a zahradník zřejmě ztratil zájem. A tak jsem šla osobně na město o
domeček požádat. Bylo mi řečeno, že na to bude vypsáno výběrové řízení, že má
zájem i nějaká restaurace. Od té doby v domečku vše plesniví, v zimě jej
obývají bezdomovci, protože někdo zlomil zámek, a tak je otevřený. Viděla jsem
ty škody - domeček je plný prken, lahví, chleba a starých kabátů. Požádala jsem
našeho šoféra a vyzbrojeni koštětem a vidlemi jsme během několika hodin domeček
vyčistili. Vznikl z toho mě nepochopitelný skandál, že jsem si to dovolila
udělat! Oficiálně jsem proto o Trnkův domeček, jak jsme si ho nazvali,
zažádala. Domeček je dnes opět zamčen. Navrhla jsem uhradit celou
rekonstrukci, domeček krásně zařídit a dát dětem možnost se vyvíjet a nechat se
inspirovat již existujícím muzeem. Představuji si dělat výstavky výstavky
jejich výtvorů, soutěžit s jinými městy, jednou za čas udělat výstavku prodejní
a výtěžek věnovat jiným nemajetným nebo nemocným dětem. Prostě Děti dětem anebo
Děti zvířátkům, což je u nás ve výchově totálně opomenuto.
Co podle vás muzejnictví v Česku nejvíc
postrádá?
To je velký problém a není na to
jednoduchá odpověď. Můžeme se k této otázce jednou vrátit samostatným článkem.
Naše muzeum je až neuvěřitelně úspěšné, pořádáme ovšem zajímavé výstavy, máme
každé pondělí vstup do stálých sbírek zdarma a musím přiznat, že sama žasnu, co
se nám za čtyři roky podařilo. I proto jsem například nesouhlasila, aby nám
město pronajalo Werichovu vilu, jako nedílnou součást komplexu s Museem
Kampa, jen na dvacet roků. Mnohé
obchodní společnosti čistě komerčního charakteru mají smlouvy na šedesát
let.
Myslíte,
že ještě existuje dnes takové mecenášství a sběratelství, jakého jste vy
příkladem?
Jistě a bude existovat stále. Jsem
naopak přesvědčena, že sběratelé a mecenáši umění budou u nás přibývat a přispějí
k rozvoji umění a kultury nejenom v České republice, ale i v Evropě.
Kultura přece patří celému lidstvu!
Meda Mládková se narodila v Zákupech, v
roce 1946 odešla do Švýcarska, kde vystudovala ekonomii v Ženevě a spolu s
dalšími československými exulanty vydávala časopis Současnost. Poté se v Paříži
věnovala studiu dějin umění na pařížské Sorbonně a v l´École du Louvre.
Založila první československé exilové nakladatelství - Edition Sokolova -
vydala první knihu o Toyen, napsanou André Bretonem, básně Ivana Blatného a
Peroutkova díla. Meda a Jan Mládkovi se seznámili v roce 1953 v Paříži a v roce
1960 se usadili ve Washingtonu. Během společného života neustále podporovali
československé umělce a také vybudovali rozsáhlou uměleckou sbírku, na jejímž počátku
byl malý obrázek Františka Kupky. Jan Mládek zemřel těsně před revolucí v roce
1989, a tak se již sama Meda Mládková, v souladu s
přáním svého muže, rozhodla věnovat celou sbírku městu Praze a rekonstruovat
pro ni budovu Sovových mlýnů.