Meda Mládková: Mám asi talent obnovovat staré domy

Od kdy uvažujete o možnosti získat do pronájmu Werichovu vilu?
Když jsem v prosinci 1989 konečně získala vízum a mohla se opět vrátit do Prahy, šla jsem za Václavem Havlem a nabídla jsem mu naši sbírku umění pro Prahu. Byla jsem přesvědčena, že jednám v duchu mého manžela. On se už své cesty do Československa nedočkal, zemřel v srpnu s pevnou vírou, že se do Československa, na které byl celý život hrdý, opět vrátí svoboda. Nejdříve jsem si pro umístění sbírky přála nějaký klášter, neboť jsem měla pocit, že se čeští umělci ve svých skromných ateliérech a v samotě jakoby modlili a zdálo se mi, že to bude symbolický krásný dík za to, že vydrželi. Prohlásila jsem to jednou
v televizi a dostala jsem celou krabici dopisů lidí, kteří mi děkovali. Někteří mě upozorňovali na bývalý klášter, kde je dnes ještě stále policejní muzeum. Během okupace tam byli vystavováni vycpaní vlčáci, kteří chránili hranice před těmi, co utíkali... Při každé své další návštěvě jsem prožívala někdy smutné a někdy až komické příhody. Klášter nevyšel a ve stejné době se Cunard Line, která měla smlouvu o smlouvě s městem na přestavbu Sovových mlýnů, projektu vzdala. Uvědomovala jsem si, že při mých opakovaných návštěvách Prahy právě Kampa byla místem, které mne propojovalo s domovem ve Washingtonu a naším exilovým životem. Obyvatelé Kampy byli vždy živou součástí našich debat, kdy jsme oba s Janem diskutovali a vzpomínali s Peroutkou, Voskovcovými a dalšími. Vzpomínali jsme na Holana, který byl celým kulturním exilem považován za největšího českého básníka. Proto se v mém podvědomí začala velmi záhy formovat a krystalizovat představa mého českého domova a působení právě na Kampě. Chodila jsem po Kampě a byla smutná z toho, jak nejenom Sovovy mlýny, ale také Werichova vila chátrají. Mám, myslím, vrozený talent na předělávání starých domů. Zabývala jsem se tím tenkrát už po mnoho let v nejstarší washingtonské čtvrti s neobyčejným úspěchem, a tak mne to přímo vybízelo udělat něco podobného zde. Sovovy mlýny se skutečně začaly doslova rozpadat. Paní Knížková, tehdejší ředitelka Památkového úřadu, napsala dopis, že Sovovy mlýny jsou v havarijním stavu, a nechala celé části podepřít, aby nespadly. Kdysi jsem si s jednou americkou přítelkyní pronajala druhé poschodí Werichovy vily. Dámy, které nám poschodí pronajaly, mi jednou vyprávěly, jak jsou tam nešťastné, protože tam v té vile každý umře; raději by se přestěhovaly jinam. Napsala jsem tehdy dopis městu a navrhla jsem rekonstruovat vilu na své náklady, kompletně ji zařídit včetně velké knihovny atd. Pod podmínkou, že mi ji město zapůjčí do konce mého života a pak bude vila sloužit jako elegantní dům pro prominentní městské návštěvníky z ciziny. Ale moje spojení s Kampou tím neskončilo!
Jaká je vaše ideální představa toho, jak by měla vila sloužit veřejnosti? Jak se tato ideální představa liší od toho, co bude možné a proveditelné?
Když něco chystám a vytvářím, radím se a do detailu svou vizi analyzuji a pak ale za tím jdu. Vize celého areálu, kdy vedle Musea Kampa v dnešní podobě je nedílnou součástí Werichova vila a domeček (malá technologická stavba poblíž Čertovky) věnovaný dětem, jak vidíte, existuje už od počátku. Moje představa na využití vily se nezměnila a je jednoduše proveditelná. Je potřeba několik dedikovaných lidí a ty mám. Například paní Marie Šedivá, žena bývalého ministra zahraničí, připravuje program a je již propojena s univerzitami, školami, televizí. Budeme mít debatní večery, malé koncerty atd. Program se bude vyvíjet. Rozhodně to bude kultura, která bude na programu. Přízemí, věnované Holanovi a Werichovi, má pouze okna a dveře, tam budou přednášky, diskuse, promítání filmu, malé koncerty atd. První poschodí musí podle požadavku města zůstat obytné, budu tam tedy mít byt, který po mé smrti bude sloužit vzácným zahraničním návštěvníkům podílejícím se na programu. V posledním poschodí bude velká knihovna. Mám tisíce důležitých dokumentů mého manžela i mých vlastních a velkou knihovnu ekonomickou a kunsthistorickou. Knihovna nebude přístupná veřejnosti, pouze badatelům. Zahrada bude pro veřejnost a vyzdobena sochami z Musea Kampa.
Bude tento dům jako muzeum určen spíše české veřejnosti, nebo cizincům?
Samozřejmě české společnosti - hlavně mládeži, která se, jak vidím, začíná ptát, a to mne naplňuje nadějí, že náš národ se opět začíná probouzet z určité letargie a společnost si začíná uvědomovat škody způsobené korupcí. Jaký je váš osobní vztah ke kulturnímu odkazu W&V? Jak už jsem říkala, znala jsem se velmi dobře s Voskovcovými. Voskovec byl velmi vzdělaný muž, a proto si tak dobře rozuměl s mým manželem a Peroutkou. Odkaz Voskovce byl a je nedílnou součástí odkazu českého exilu. My jsme ale netušili, že Jan Werich byl na stejné úrovni. Myslím, že pro mnoho lidí, hlavně pro ty mladé, bude tato velká vzdělanost obou mužů překvapením. Oba měli jasné klasické vzdělání - je to cítit z každé stránky jejich korespondence a jejich poselství je stále velmi živé a aktuální.
Jak bude vypadat spolupráce muzea ve Werichově vile a Musea Kampa?
Werichova vilu vidím jako nedílnou součást Musea Kampa. Musíte si uvědomit, že nejméně jedna třetina uměleckých děl, které muzeum vlastní, nebyla ještě vystavena. Nemáme místo na pravidelné přednášky, debaty, koncerty, filmy. Zde přichází možnosti využití vily. Další nedílnou součástí by mělo být oddělení věnované dětem, jak je tomu ve většině západních uměleckých institucí. Proto jsem se zmiňovala o domečku jako o třetím objektu. Ještě před oficiálním otevřením Sovových mlýnů jsem požádala tehdejšího pana starostu Bürgermeistra, zda bychom nemohli používat domeček pro děti. „Proč jste mi to neřekla dříve, já jsem to minulý týden slíbil zahradníkovi, který tam v létě bude učit děti truhlařině." To byl ovšem důvod, proti kterému jsem nemohla protestovat. Ale přešlo léto, zima, další jaro a zahradník zřejmě ztratil zájem. A tak jsem šla osobně na město o domeček požádat. Bylo mi řečeno, že na to bude vypsáno výběrové řízení, že má zájem i nějaká restaurace. Od té doby v domečku vše plesniví, v zimě jej obývají bezdomovci, protože někdo zlomil zámek, a tak je otevřený. Viděla jsem ty škody - domeček je plný prken, lahví, chleba a starých kabátů. Požádala jsem našeho šoféra a vyzbrojeni koštětem a vidlemi jsme během několika hodin domeček vyčistili. Vznikl z toho mě nepochopitelný skandál, že jsem si to dovolila udělat! Oficiálně jsem proto o Trnkův domeček, jak jsme si ho nazvali, zažádala. Domeček je dnes opět zamčen. Navrhla jsem uhradit celou rekonstrukci, domeček krásně zařídit a dát dětem možnost se vyvíjet a nechat se inspirovat již existujícím muzeem. Představuji si dělat výstavky výstavky jejich výtvorů, soutěžit s jinými městy, jednou za čas udělat výstavku prodejní a výtěžek věnovat jiným nemajetným nebo nemocným dětem. Prostě Děti dětem anebo Děti zvířátkům, což je u nás ve výchově totálně opomenuto.
Co podle vás muzejnictví v Česku nejvíc postrádá?
To je velký problém a není na to jednoduchá odpověď. Můžeme se k této otázce jednou vrátit samostatným článkem. Naše muzeum je až neuvěřitelně úspěšné, pořádáme ovšem zajímavé výstavy, máme každé pondělí vstup do stálých sbírek zdarma a musím přiznat, že sama žasnu, co se nám za čtyři roky podařilo. I proto jsem například nesouhlasila, aby nám město pronajalo Werichovu vilu, jako nedílnou součást komplexu s Museem Kampa, jen na dvacet roků. Mnohé  obchodní společnosti čistě komerčního charakteru mají smlouvy na šedesát let.
Myslíte, že ještě existuje dnes takové mecenášství a sběratelství, jakého jste vy příkladem?
Jistě a bude existovat stále. Jsem naopak přesvědčena, že sběratelé a mecenáši umění budou u nás přibývat a přispějí k rozvoji umění a kultury nejenom v České republice, ale i v Evropě. Kultura přece patří celému lidstvu!

 

Meda Mládková se narodila v Zákupech, v roce 1946 odešla do Švýcarska, kde vystudovala ekonomii v Ženevě a spolu s dalšími československými exulanty vydávala časopis Současnost. Poté se v Paříži věnovala studiu dějin umění na pařížské Sorbonně a v l´École du Louvre. Založila první československé exilové nakladatelství - Edition Sokolova - vydala první knihu o Toyen, napsanou André Bretonem, básně Ivana Blatného a Peroutkova díla. Meda a Jan Mládkovi se seznámili v roce 1953 v Paříži a v roce 1960 se usadili ve Washingtonu. Během společného života neustále podporovali československé umělce a také vybudovali rozsáhlou uměleckou sbírku, na jejímž počátku byl malý obrázek Františka Kupky. Jan Mládek zemřel těsně před revolucí v roce 1989, a tak se již sama Meda Mládková, v souladu s přáním svého muže, rozhodla věnovat celou sbírku městu Praze a rekonstruovat pro ni budovu Sovových mlýnů.