Nejtěžší je prorazit s něčím novým,

Jak se vlastně zrodil nápad natočit celovečerní 3D animovaný film o starých pražských legendách?
Já mám už odmalička blízko k počítačům a k počítačové grafice. Ve škole na Akademii výtvarných umění jsem natočil tři krátké 3D animované filmy, ale problém je, že krátké filmy dnes nemají žádné uplatnění. Když je krátký film dobrý, může dostat třeba i nějakou cenu na filmovém festivalu, ale to je vlastně konec, protože je velmi těžké dostat ho do distribuce, třeba jen jako předfilm k nějakému jinému filmu. Takže jediná cesta z toho, je udělat buď seriál nebo celovečerní film. Uvažoval jsem o seriálu pro televizi a když jsem si říkal, že by to znamenalo třeba deset dvanáctiminutových dílů, tak jsem pochopil, že jednodušší a lepší bude udělat celovečerní film. No a to téma je takové proto, že žiji v Praze, mám starou Prahu a legendy o ní od malička moc rád. Ta atmosféra je neopakovatelná. Navíc tohle téma nebylo ve filmu vlastně jako celek nikdy zpracované. A to je vlastně i vysvětlení té technologie. Ono by to ani jinak než 3d animací nešlo natočit. Když máme třeba na Staroměstském náměstí třeba 200 nebo 300 lidí, tak by to klasickými loutkami udělat ani nešlo. A v hraném filmu by v našich podmínkách zase nebyly prostředky pro stavbu dekorací pro středověký Karlův most nebo Staroměstské náměstí.
A kde se tam vzala koza?
Těžko říct, ono to tak nějak zraje. Není to tak, že bychom si na začátku řekli, že udělám film o Praze a bude tam koza. Jednotlivé příběhy byly tak nějak propletené a měly být propojené nějakým vypravěčem. Původně tam měla být hlavní postava, která se vydá do Prahy na trh s kozou, jako že ji tam prodá. Přitom potká nějakého pocestného a ten jí vypráví pověsti. Postupem času jsem zjistil, že pokud by tyto pověsti měly být ve filmu jako jednotlivé epizody, podobně jako tomu třeba ve filmu Fimfárum, tak to moc nebude fungovat, protože je li tam každou chvíli jiný příběh a jiné postavy, tak to diváka akorát vytrhne ze soustředění a zaujetí. Proto je lepší to všechno zapojit do jednoho příběhu.
Jak vznikala expresívní výtvarná stylizace?
V tom hraje roli víc faktorů. Oba moji rodiče jsou výtvarníci a já celý život vyrůstal v tomto prostředí. Maminka navíc pracovala v krátkém filmu, takže jsem měl blízko k české animační škole. Kromě toho je tato výtvarná stylizace vlastně mým rukopisem. Posledním faktorem je, že u takto velkého filmu je výsledek současně dílem i mých spolupracovníků, kteří například jako Roman Kudláček rozkreslovali postavy nebo je modelovali do 3d. Každý, kdo pracuje na podobném projektu, tak do něj vloží něco ze sebe. S výsledkem jsem ale spokojený, protože vypadá, jak jsem si ho představoval.
Bylo těžké spojit výtvarnou stylizaci s historickými reáliemi?
Pokud jde o reálie, můj původní záměr byl, aby byl film hodně historicky věrný. Studoval jsem knihy o staré Praze, ale postupně jsme naráželi na to, že kdybychom to dělali skutečně historicky věrně, tak by to mnohdy nebylo tak zajímavé. Například orloj v době svého vzniku vypadal úplně jinak a Faustův dům tak, jak ho známe, je až z 18. století. Museli jsme tedy vytvořit jakousi jeho gotickou rekonstrukci.
Jak dlouho jste na filmu pracovali?
Teď, když jsme dodělali finální zvukovou míchačku, tak jsem vlastně završil pět let práce. Začalo to v roce 2003 námětem; dostali jsme grant z Evropské unie na psaní scénáře a výrobu výtvarných podkladů. To trvalo asi přes rok. Pak byla nejtěžší fáze shánění peněz, samotná produkce začala na jaře 2006.
Jak se na animovaný celovečerní film shánějí peníze?
Velice těžko. Všechny animované filmy, které tu dosud vznikly, platil stát. Buď produkcí České televize, nebo nějakým grantem nebo podporou státního studia. Kozí příběh je asi jako náš první animovaný film kompletně financovaný ze soukromých zdrojů; tedy z mých peněz, z rodinných peněz, z prostředků našich partnerů a investorů, kteří ho podpořili a čekají, že se jim alespoň část výdajů vrátí. Do jisté míry je to od nich charita a do jisté míry investice. Náš film je ale financovaný tak, jak by se to asi dělat mělo a jak se to také všude ve světě dělá. Pokud nějaký projekt zaplatí stát, tak se pak jeho tvůrci ani nemusejí snažit, aby jim na to chodili lidi. Česká televize vstoupila do projektu až na jeho samém závěru.
Funguje ještě tradice českého animovaného filmu jako klíč k prostředkům sponzorů?
Ti, co nás podpořili, tak spíš projevili určitou dávku vizionářského přístupu, protože jdou samozřejmě do velkého rizika. Česko má jednak problém v tom, že je to tu malý rybník, takže se tu všichni znají a jednak v tom, že se my Češi strašně bojíme jít do něčeho nového. Nyní, když je film už hotový tak se nám objevují nějaké nabídky partnerství. To sice není žádné hrdinství, ale také nám to samozřejmě pomůže. Velcí sponzoři se do takového projektu bojí jít, protože je to nové. Pokud ale náš film bude aspoň trochu úspěšný, tak příští rok všechny studia, která teď sekají reklamy, budou točit animované filmy. Vždycky musí zkrátka někdo prorazit jako první.
Komu je váš film určen?
Je to rodinný film, ale ne primárně dětský. Jsou tam totiž různé temné scény a místy je to trochu drsné a strašidelné.
Vidím tu kolem vás různé prototypy hraček, takže jste mysleli i na merchandising?
To, co vidíte, jsou vlastně takové první nástřely té hračkové kozy. Tím, jak děláme celý film, tak se staráme i o všechny ty věci kolem, takže chystáme knížky, trička a s firmou Alltoys máme smlouvu asi na třicet druhů hraček, na plyšové figurky, karetní hry, magnety a podobně. Tohle u českého filmu nemá skoro vůbec žádnou tradici. Ale to je to dáno tím žánrem, jestliže většina současné filmové produkce jsou televizní inscenace, tak co k tomu chcete prodávat?
Váš film má hvězdné herecké obsazení. Jak se k projektu stavěli herci?
Herci se k tomu stavěli velmi příznivě. Koho jsme chtěli, toho jsme získali, nikdo nabídku neodmítl. Navíc herci to namlouvali v době, kdy jsme měli místo postav jen takové velmi hrubě animované náznakové krychle. A už v této fázi se jim to líbilo.