Jak se vlastně zrodil
nápad natočit celovečerní 3D animovaný film o starých pražských legendách?
Já mám už odmalička blízko k počítačům a k počítačové
grafice. Ve škole na Akademii výtvarných umění jsem natočil tři krátké 3D
animované filmy, ale problém je, že krátké filmy dnes nemají žádné uplatnění.
Když je krátký film dobrý, může dostat třeba i nějakou cenu na filmovém
festivalu, ale to je vlastně konec, protože je velmi těžké dostat ho do
distribuce, třeba jen jako předfilm k nějakému jinému filmu. Takže jediná
cesta z toho, je udělat buď seriál nebo celovečerní film. Uvažoval jsem o
seriálu pro televizi a když jsem si říkal, že by to znamenalo třeba deset
dvanáctiminutových dílů, tak jsem pochopil, že jednodušší a lepší bude udělat
celovečerní film. No a to téma je takové proto, že žiji v Praze, mám
starou Prahu a legendy o ní od malička moc rád. Ta atmosféra je neopakovatelná.
Navíc tohle téma nebylo ve filmu vlastně jako celek nikdy zpracované. A to je
vlastně i vysvětlení té technologie. Ono by to ani jinak než 3d animací nešlo
natočit. Když máme třeba na Staroměstském náměstí třeba 200 nebo 300 lidí, tak
by to klasickými loutkami udělat ani nešlo. A v hraném filmu by
v našich podmínkách zase nebyly prostředky pro stavbu dekorací pro
středověký Karlův most nebo Staroměstské náměstí.
A kde se tam vzala
koza?
Těžko říct, ono to tak nějak zraje. Není to tak, že bychom
si na začátku řekli, že udělám film o Praze a bude tam koza. Jednotlivé příběhy
byly tak nějak propletené a měly být propojené nějakým vypravěčem. Původně tam
měla být hlavní postava, která se vydá do Prahy na trh s kozou, jako že ji
tam prodá. Přitom potká nějakého pocestného a ten jí vypráví pověsti. Postupem
času jsem zjistil, že pokud by tyto pověsti měly být ve filmu jako
jednotlivé epizody, podobně jako tomu třeba ve filmu Fimfárum, tak to moc nebude fungovat, protože je li tam každou
chvíli jiný příběh a jiné postavy, tak to diváka akorát vytrhne
ze soustředění a zaujetí. Proto je lepší to všechno zapojit do jednoho
příběhu.
Jak vznikala
expresívní výtvarná stylizace?
V tom hraje roli víc faktorů. Oba moji rodiče jsou
výtvarníci a já celý život vyrůstal v tomto prostředí. Maminka navíc
pracovala v krátkém filmu, takže jsem měl blízko k české animační
škole. Kromě toho je tato výtvarná stylizace vlastně mým rukopisem. Posledním
faktorem je, že u takto velkého filmu je výsledek současně dílem i mých
spolupracovníků, kteří například jako Roman Kudláček rozkreslovali postavy nebo
je modelovali do 3d. Každý, kdo pracuje na podobném projektu, tak do něj vloží
něco ze sebe. S výsledkem jsem ale spokojený, protože vypadá, jak jsem si
ho představoval.
Bylo těžké spojit
výtvarnou stylizaci s historickými reáliemi?
Pokud jde o reálie, můj původní záměr byl, aby byl film
hodně historicky věrný. Studoval jsem knihy o staré Praze, ale postupně jsme
naráželi na to, že kdybychom to dělali skutečně historicky věrně, tak by to
mnohdy nebylo tak zajímavé. Například orloj v době svého vzniku vypadal
úplně jinak a Faustův dům tak, jak ho známe, je až z 18. století. Museli
jsme tedy vytvořit jakousi jeho gotickou rekonstrukci.
Jak dlouho jste na
filmu pracovali?
Teď, když jsme dodělali finální zvukovou míchačku, tak jsem
vlastně završil pět let práce. Začalo to v roce 2003 námětem; dostali jsme
grant z Evropské unie na psaní scénáře a výrobu výtvarných podkladů. To
trvalo asi přes rok. Pak byla nejtěžší fáze shánění peněz, samotná produkce
začala na jaře 2006.
Jak se na animovaný
celovečerní film shánějí peníze?
Velice těžko. Všechny animované filmy, které tu dosud
vznikly, platil stát. Buď produkcí České televize, nebo nějakým grantem nebo
podporou státního studia. Kozí příběh je asi jako náš první animovaný film
kompletně financovaný ze soukromých zdrojů; tedy z mých peněz,
z rodinných peněz,
z prostředků našich partnerů a investorů, kteří ho podpořili a
čekají, že se jim alespoň část výdajů vrátí. Do jisté míry je to od nich
charita a do jisté míry investice. Náš film je ale financovaný tak, jak by se
to asi dělat mělo a jak se to také všude ve světě dělá. Pokud nějaký projekt
zaplatí stát, tak se pak jeho tvůrci ani nemusejí snažit, aby jim na to chodili
lidi. Česká televize vstoupila do projektu až na jeho samém závěru.
Funguje ještě tradice
českého animovaného filmu jako klíč k prostředkům sponzorů?
Ti, co nás podpořili, tak spíš projevili určitou dávku
vizionářského přístupu, protože jdou samozřejmě do velkého rizika. Česko má
jednak problém v tom, že je to tu malý rybník, takže se tu všichni znají a
jednak v tom, že se my Češi strašně bojíme jít do něčeho nového. Nyní,
když je film už hotový tak se nám objevují nějaké nabídky partnerství. To sice
není žádné hrdinství, ale také nám to samozřejmě pomůže. Velcí sponzoři se do
takového projektu bojí jít, protože je to nové. Pokud ale náš film bude aspoň
trochu úspěšný, tak příští rok všechny studia, která teď sekají reklamy, budou
točit animované filmy. Vždycky musí zkrátka někdo prorazit jako první.
Komu je váš film
určen?
Je to rodinný film, ale ne primárně dětský. Jsou tam totiž
různé temné scény a místy je to trochu drsné a strašidelné.
Vidím tu kolem vás
různé prototypy hraček, takže jste mysleli i na merchandising?
To, co vidíte, jsou vlastně takové první nástřely té
hračkové kozy. Tím, jak děláme celý film, tak se staráme i o všechny ty věci
kolem, takže chystáme knížky, trička a s firmou Alltoys máme smlouvu asi na třicet druhů hraček, na plyšové
figurky, karetní hry, magnety a podobně. Tohle u českého filmu nemá skoro vůbec
žádnou tradici. Ale to je to dáno tím žánrem, jestliže většina současné filmové
produkce jsou televizní inscenace, tak co k tomu chcete prodávat?
Váš film má hvězdné
herecké obsazení. Jak se k projektu stavěli herci?
Herci se k tomu stavěli velmi příznivě. Koho
jsme chtěli, toho jsme získali, nikdo nabídku neodmítl. Navíc herci to
namlouvali v době, kdy jsme měli místo postav jen takové velmi hrubě
animované náznakové krychle. A už v této fázi se jim to líbilo.