Jak jste se dostal ke
keramice?
To bylo jednouché, protože moje maminka je akademická
sochařka a když se řešilo, čím bych se měl zabývat, tak se objevil návrh, že
když už máme ty pece, tak by bylo rozumné, abych pokračoval v řemesle.
Kupodivu mi tatínek nenabídl, abych pokračoval v jeho řemesle - hudbě -
k tomu jsem se pak nějak dal sám...
Při studiu jste si
keramiku zvolil ihned? Nebo jste to zkoušel i s jinými materiály?
Nejprve jsem začal studovat design a po prvním ročníku jsem
přestoupil už na keramiku, do ateliéru keramiky a porcelánu a tam jsme se
pochopitelně věnovali tomuto materiálu. Měli jsme samozřejmě nějaké obecné
tvůrčí předměty, ale tenkrát nebylo možné, jako dnes, abychom navštěvovali jiné
ateliéry a zkoušet si jiné materiály.
A lákají vás jiné
materiály? Mramory, bronzy...
Mramory mě nelákají, bronz docela ano. Já osobně se
specializuji na porcelán, což je oproti běžné keramice ještě rozdíl. Ale pokud
jde o materiály, setkal jsem se s různými názory - například jeden malíř a
galerista se mě ptal, jestli nedělám také něco z nějakého pořádného
materiálu, například z cínu, což mi tedy přišlo velmi zvláštní. Uvážíme li
totiž, že ještě před nějakými dvěma sty lety si porcelán mohla dovolit jen
vyšší šlechta, tak mi přijde, že porcelán je velmi ušlechtilý materiál a není
od něho zapotřebí konvertovat jinam. A stejně tak keramika. To je velmi starý
materiál a práce s keramikou je vlastně druhé nejstarší řemeslo...
A ve srovnání
s keramikou je práce v porcelánu jaká?
Ve srovnání s keramikou je výroba porcelánu
technologicky náročnější, teploty výpalu jsou mnohem vyšší a také riziko
deformací nebo praskání je mnohem vyšší. Donedávna byla navíc velmi omezená
barevná škála, porcelán se musel dekorovat na glazuru, dnes již technologie
pokročily natolik, že už je práce s porcelánem a s barevnou paletou
mnohem veselejší a zábavnější.
Keramiky je dnes
všude spousta, skoro by se dalo říci, že co Čech to keramik. Jak se na tento
rozmach díváte?
Dal by se na to aplikovat upravený citát z Murphyho
zákonů: dnes může keramiku dělat každý blbec - většina to také dělá.
Nastal totiž velký rozmach technologií, prodávají se dostupné keramické pece,
které lze zapojit do běžné sítě a v kuchyni nebo v pokoji si pálit
keramiku. K dispozici je široká nabídka rozmíchaných glazur, barvítek, vše
je připravené, stačí to jen použít. Takže každá hospodyně může dneska dělat
keramiku a bohužel to tak i vypadá. Je trochu škoda, že dnes už neexistují
žádné výtvarné komise, které jakkoliv měly četné nešvary, tak se přeci jenom
díky nim nějaká výtvarná úroveň držela. Dnes může vyrábět a prodávat kdokoliv
cokoliv a jak to tak bývá, čím je to horší, tím lépe se to prodává. Důsledkem je,
že je trh zasycen kýčem. Naštěstí stále existují galerie, které se věnují
umělcům, kteří si dokázali udržet svůj ksicht a dělají stále kvalitní
věci.
Jaká jsou vlastně
kriteria - řekněme technologická - kvalitní keramiky?
Profesionál to pozná na první pohled - jestli je to třeba
pórovina, do které když se nalije čaj, tak velmi brzy vyteče. Ale většina lidí
to pozná až po zakoupení. Aspoň si pak příště dají pozor.
Jak se dneska prodává
keramika? Na trzích, v galeriích, vy třeba prodáváte přes internet...
Je to velice různé. Někteří kolegové se specializují a jezdí
na trhy. Velice kvalitní jsou trhy v Berouně, nebo v Kostelci nad
Černými lesy, trhy jsou ideální zejména pro tvůrce, co se věnují užitkové
keramice. Já osobně prodávám přes galerie, ale i tak se snažím si vybírat,
protože do některých galerií, které jsou spíš butikem, si lidé chodí kupovat
spíš nějaké oblečení než třeba keramickou nebo porcelánovou plastiku.
Specializujete se na užité umění nebo spíš na volnou
tvorbu?
Můj profesní život se odehrává ve vlnách, takže se věnují
obojímu. Někdy je období kdy se dobře prodává užitek a jindy se zase třeba
užité umění vůbec neprodá, ale naopak se prodají volné plastiky.
Daří se vám nějak skloubit obecný vkus veřejnosti
s vlastní výtvarnou vizí?
To je samozřejmě velmi těžké a zvlášť když se tím má člověk
živit, tak je třeba tu hranici příležitostně posouvat - obvykle podle toho, co
všechno člověk musí zrovna zaplatit. Ale samozřejmě platí, to co dobře znají
asi i ostatní výtvarníci, že díla, která považují za obzvláště povedené, se
hůře prodávají a je na ně třeba najít kultivované kupce.
Co se vlastně lidem líbí nejvíc?
Tak za ta léta už vím, že třeba když dám na hrníček kytičku,
tak je to úspěšnější než abstraktní dekor, a že když použiji klasickou porcelánovou
kombinaci kobalt a zlato tak se to víc líbí. Mí němečtí zákazníci mne naučili
krásnou větu, která v překladu zní: Pane Martiníku, dělejte to hodně
barevné s pravým zlatem a platinou. Takže pokud udělám plastiku
barevnou, se zlatem a platinou, tak je skoro záruka, že se prodá.
Jak je to u vás s cestou toho druhého rodiče -
s hudbou? Je to pro vás jen odpočinek?
Jsem v tomhle dost rozpolcený, protože i ta muzika mě
hodně baví. I v tomto se dá říci, že žiji trochu ve vlnách - když se
dlouho věnuji porcelánu, tak mám pak pocit, že potřebuji změnu a věnuji se
třeba té muzice. Bylo to tak, že mého tatínka nebavilo mě učit na klarinet,
protože je to profesionál a měl za celý den té hudby plné zuby, tak mi někdy
v patnácti řekl: Hele bicí, to je ono, to po tobě každá holka skočí. Tak jsem se na ty bicí dal a stále mě to
baví. Hrál jsem i v profesionálních kapelách a dodneška funguji i jako
nájemní hudebník, když někdo zavolá, že potřebuje bubeníka, tak nepohrdnu a jdu
vypomoci.
ak.soch. Milan Martiník
V letech 1975 - 1979 navštěvoval střední umělecko -
průmyslovou školu v Praze. Po absolvování byl přijat na VŠUP do atelieru designu. Po
prvním ročníku přestoupil do atelieru keramiky a porcelánu prof. Otto Eckerta.
V roce 1985 úspěšně absolvoval a dostal ateliérovou cenu za návrh porcelánového
čajového souboru pro 6 osob. V letech 1987 - 1990 se Milan Martiník vrátil na
SUPŠ jako profesor kreslení a malby. Od roku 1989 - do roku 1999 působil jako
odborný asistent na výtvarné katedře University Karlovy v Praze. Zde vyučoval
modelování a vedl keramickou dílnu. Od srpna roku 1999 pracuje jako kurátor
v jedné z pražských galerií. Zúčastnil se mnoha malířských i
hrnkových sympozií. Jeho díla jsou zastoupena po celém světě například
v Badensko-Wűrtemberském muzeu v Karlsruhe a v soukromých sbírkách v
Německu, ve Švýcarsku, Itálii, USA, Japonsku, Anglii, Francii, Švédsku či
Rusku. V současné době se věnuje také sochařským realizacím v
architektuře, vytvořil porcelánové či keramické interiérové stěny ve Špindlerově
Mlýně, v Berouně či v Praze. Milan Martiník žije a pracuje
v Praze na Žižkově. Více na www.milanmartinik.com