Oba jste se narodili v Praze, cítíte se jako Pražáci?
Robert Kodym (R. K.): Já už se nepovažuji za Pražáka, i když jsem se tam narodil. Bylo to pod Vyšehradem, kde byly po staletí vinice, které patřily vyšehradské kapitule. Hodnostáři a mniši se tam opíjeli vínem a v této atmosféře jsem se narodil. Místo vinic tam totiž později postavili dům a časem z něj udělali porodnici v Podolí.
Radek Havlíček (R. H).: Já se taky narodil v Podolí. Možná nás rodila stejná bába.
R. K.: Před šesti lety jsem se tam vrátil, abych byl u porodu své dcery. Bylo to moc hezké.
Bydleli jste ve stejné městské části nebo jste putovali?
R. K.: Já bydlel asi do 21 let tři stanice tramvají směrem na jih, proti proudu Vltavy.
R. H.: Můj otec vystudoval havířinu, takže jsme se velmi záhy odstěhovali do Stochova na Kladensko, kde jsem prožil mládí. Do Prahy jsem se vrátil kvůli až po vojně kvůli muzice.
Která část Prahy se vám líbí nejvíc?
R. K.: Hradčany, Malá strana, Staré město a Vyšehrad. Znám spoustu historických map a rytin a vím, jak Praha vypadala v různých obdobích. Mně se líbila po tu dobu, co měla hradby, které vydržely až do druhé poloviny 19. století. Moderní část města už není tak poetická.
Máte nějaký vztah k Praze 2?
R. K.: Tam jsem chodil do tanečních na Hajnovku. Na Vinohradské býval rockový klub Dvojka, kde jsme hrávali. Na náměstí Míru byl zase Kulturní dům železničářů, kde jsme hráli třeba na plese Radima Hladíka mladšího.
Vy jste hráli i na plesech?
R. K.: S Wanastowkami ne, ale s Lucií několikrát. Například v Lucerně ve velkém sále. Na ten ples nezapomenu, protože tam někdo ve třech čtvrtinách programu vzal pivo a komplet zlil našeho bubeníka Davida Kollera. Ten jenom vstal a odešel. A tím ten ples skončil. Zajímavý byl také ples v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Tehdy jsme měli ještě málo nazkoušených písniček, tak jsme se rozhodli, že budeme hrát písně od Stounů. Pustili jsme se do songu Satisfaction. Znělo to úplně šíleně. Nadával jsem všem okolo, co to má jako znamenat. Tak jsme raději přestali, což je pro muzikanty úplně nejhorší, a hráli další píseň. Až pak jsem zjistil, že já jsem to hrál o tón níž než kapela.
Abych nezapomněl… Roberte, dodatečně všechno nejlepší k 45. narozeninám. Co jste dostal?
(R. K.): Děkuji. Dostal jsem hodně knih. Slavili jsme dlouho do noci, takže si teď na názvy nevzpomenu. Ale jsou o rockových velikánech. Dostal jsem také poukaz na to, že se proletím letadlem, které budu řídit.
Vnímáte svůj přibývající věk? Je to znát třeba při tvorbě?
No jasně. Všichni v kapele jsme kolem čtyřicítky, což je startovací čára pro tvorbu zralé rockové hudby. Díky tomu si nemusíme lámat hlavu s tím, jak to dělat, aby to znělo jinak než dřív.
Před časem v kapele skončil spoluzakladatel P. B. Ch. (Petr Břetislav Chovanec). Je pravda, že jste se rozešli ve zlém?
To vůbec ne. P. B. Ch. se chce věnovat práci ve studiu a filmové hudbě. Nikdy jsme neudělali dohodu, že musíme být v té kapele všichni až do smrti. Takže jsem zůstal sám. Přijmul jsem proto tři muzikanty a vytvořil skupinu, která má energii jako nikdy dřív.
Vloni jste nahráli desku Letíme na Wenuši. Která písnička se vám nejvíc líbí?
Asi ta poslední Ca plane pour moi od Plastica Bertranda, která je zpívaná ve francouzštině. Dokážu víc obdivovat skladby někoho jiného než svoje. Tohle je podle encyklopedie největší punkový hit ve francouzštině.
Kolik textů jste potřeboval na Wenuši?
Za dva roky to bylo celkem 254 textových a hudebních nápadů. Vypadá to šíleně, když pak na desku dáme jen deset písniček, co? Ale já mám rád model vinylu, kde se musíte vejít do 45 minut.
Chystáte se na turné. Deset písní na playlist mají vybrat vaši fanoušci v anketě na webu. Prozraďte mi aspoň tři songy, které tam podle vás nemohou chybět.
Tak mi to teda nandey, Sbírka zvadlejch růží a Andělé. Jsou to časem prověřené písně.
Utekl jste někdy z koncertu?
No jasně, ale přece nemůžu pomlouvat ZZ Top. Když oni byli tak opilí a hráli tak špatně…
Nebojíte se toho, že budou lidé odcházet z vaší show?
Radek Havlíček (R. H.): Co se týče alkoholu, tak už to dávno není to co zamlada. Troufám si říct, že ani kvůli nekvalitnímu zvuku nebudou utíkat. Můžeme zaručit, že bude výborný. Technika šla hodně dopředu.
Jak bude letos vypadat koncertní scéna?
R. H.: Bude to hodně o led obrazovkách. Každá písnička bude mít vlastní choreo. Když to dobře dopadne, tak budeme mít impozantní intro. Myslím, že to předčí očekávání.
Mimochodem, na veřejnost prosakují informace, že se chystá nějaký nový projekt sesterské kapely Lucie. Co je na tom pravdy?
R. K.: Není to aktuální téma letošního roku. Ale doufám, že se o to v budoucnosti pokusíme. Snad v téhle pětiletce. Mohlo by z toho být krásné turné. Ale pochybuji, že by šlo o dlouhodobou záležitost.
Proslýchalo se, že za rozpadem Lucie byly drogy…
R. K.: Vůbec ne. Jeden člen dostal kdysi otázku, co mu nejvíc vadilo na fungování kapely. On se vyjádřil v tom smyslu, že tam probíhaly nějaké drogy. Bulváry to pak semlely, přitom je to kravina. Jinak není pravda, že se Lucie rozpadla. Kapela má momentálně pauzu (více než sedm let).
Roberte, kromě hudby a rodiny máte ještě jednu velkou vášeň, a to je záchrana zámku v Bečvárech na Kolínsku. Jak jste se k tomu dostal?
R. K.: V roce 1996 jsem byl v kině na filmu Zapomenuté světlo, ve kterém si zámek v Bečvárech zahrál. Když jsem pak o tři roky později hledal dům, který má tlusté stěny, aby se tam dalo vytvořit nahrávací studio, vzpomněl jsem si na něj. O rok později jsem ho odkoupil a pustil se do jeho záchrany. Rekonstrukce není dokončená, ale hudební studio Laudon úspěšně funguje.
Co všechno k zámku patří?
R. K.: Má celkem 26 místností. Máme hospodářský dvůr, pivovarské sklepy, stáje, chlév, špejchar a stodolu. Špejchar (budova k uskladnění zrní, pozn. red.) je zajímavý tím, že to byla původně renesanční tvrz Jaroslava Pešky ze Žlunic, kterou vyplenili Sasové v období třicetileté války. A z té ruiny potom postavili špejchar.
Mluvil jste o pivovarských sklepeních. Neuvažoval jste o obnovení pivovaru?
R. K.: Teď jsem v období, kdy se chci maximálně věnovat muzice. A navíc v podnikání v turistickém ruchu se fakt nevyznám. Takže zatím neplánuji ani otevření zámku pro veřejnost.
Vaší chloubou je prý zámecká knihovna. Kolik máte doma knih?
R. K.: Je jich asi 3500. Mám třeba dobře zachovaný výtisk nového zákona svatováclavské bible z roku 1712 v češtině, nebo komplet Shakespeara v angličtině ze 17. století.
Otázky čtenářů
Váš kytarista Tom Vartecký prý rád nosí sukně. Už jste zkoumali, co má pod ní? (Alena Lichá)
R. K.: Říkal, že to bude tahák na turné. Že si dá pod sebe ventilátor a ta jeho sukeň bude vlát jako ta Marilyn Monroe. Tam se ukáže, co pod ní schovává.
Jak se liší Wanastowky v roce 1991 a dnes? (Petr Poláček)
R. K.: Tahle kapela vznikla v březnu 1988. Teď už jsme starší, zkušenější, máme z čeho čerpat. Navíc odpadly nezdravé ambice, které má v mládí každý. Často jsou velmi nereálné.
Pořád jste, Roberte, neupustil od vegetariánství? Nutíte k němu i zbytek kapely? (Jana)
R. K.: Nikoho k ničemu nenutím. Nejsem nijak ortodoxní. To je vžitá představa, že když někdo jí méně masa než ten vedle, tak vzniká všeobecné ohrožení. V kapele je to v pohodě.
R. H.: Já jsem se rozhodl, že nebudu vegetarián, když jsem ochutnal sojovou husu. To se fakt nedalo s prominutím žrát.
Pane Kodyme, je pravda, že před koncertem sbíráte energii osaháváním starých kostí? (Josef Nekonečný)
R. K.: Ono to je trochu jinak. Společně s mojí dcerou máme sbírku kostí, drápů a lebek dinosaurů a žraločích zubů starých třeba až 60 milionů let. A když se snažím vymýšlet písničky, tak mě tyhle věci inspirují. Stejně jako třeba staré obrazy, nebo pobyt v přírodě.
Profily
Robert Kodym
Narodil se 20. února 1967. Vždy ho fascinovala archeologie a dějiny. V nahrávacím studiu stál poprvé v 18 letech, kdy se přičinil o dvě písně na desce Jiřího Korna. Od té doby se různým způsobem podílel na 31 albech, kterých se dohromady prodalo 1,65 milionu kusů. Je zakládajícím členem rockových kapel Lucie a Wanastowi Vjecy. V roce 2000 koupil Robert Kodym zámek v Bečvárech u Kolína, který postupně rekonstruuje. S manželkou Zuzanou má dceru Amélii Annu, která se narodila v roce 2006.
Radek Havlíček
Narodil se 18. listopadu 1968. Vystudoval stavařinu a jeho velkým koníčkem je architektura. Oboru se však nikdy naplno nevěnoval. Do roku 1994 se živil jako muzikant, poté si založil produkční firmu Pink Panther Agency. Od roku 1996 spolupracoval celých pět let s kapelou Lucie, v roce 1999 navázal spolupráci se skupinou Kabát. Kromě manažera velkých turné českých kapel a megakoncertů zahraničních hvězd dělá baskytaristu v kapele Wanastowi Vjecy.
Autor: Radek Šprinc
