Vyrůstal jste na Vinohradech, jaká byla vaše oblíbená místa?
Všechny vnitrobloky a dvorky vinohradských činžáků. Měli jsme je zmapované a prolezlé. Uměli jsme proběhnout domem a přes dvorek vyběhnout na opačném konci bloku. Moc dobře jsme věděli, kde se dvorky zamykají a kde byl líný domovník. Sem tam jsme rozbili v zápalu hry nějaké okno, ale to ke klukovským rošťárnám patří.
Sledujete proměnu Vinohrad, jaká změna vás osobně nejvíc zamrzela?
Trochu mě mrzí, že zanikla vinohradská kina, kam jsme rádi chodili za kačku do první řady a k tomu si koupili eskymo za padesátník. Bylo těch malých kin a sálků několik a je škoda, že nezůstaly ty prostory kulturním účelům. Například kina Květen, Dalibor, Slávie, Varšava, Flóra. Divadlo Máj na Korunní. Vím, že multikina vítězí, stejně jako supermarkety postupně zlikvidovaly malé obchůdky, mlékárny a pekárny. To je ale vývoj a pokrok, který se zastavit nedá. Je to jen trocha nostalgie. Mé i mých vrstevníků.
V Praze 2 jste se narodil, ale konzervatoř jste studoval v Brně, proč jste z Prahy odešel?
Ten důvod byl víc než prostý. V té době existovala jen jedna střední herecká škola a tou byla Konzervatoř v Brně. V Praze se otevřelo hudebně-dramatické oddělení až o několik let později. To už jsem byl ale zpátky na pražské DAMU.
Také jste si vyzkoušel mimopražské divadelní scény…
Tehdy se v tak zvaném „oblastním“ divadle pracovalo o mnoho více. V první sezóně v Divadle Petra Bezruče, které bylo určeno pro mládež, jsme měli deset premiér, takže jsem si hned po škole v první sezóně zahrál dvě hlavní a tři velké role. Za deset let mimo Prahu jsem dostal tolik krásných úkolů, na které bych v Praze po škole hned tak nedosáhl.
V 90. letech jste založil s Eliškou Balzerovou Nadaci Fidlovačka a uvedli jste do provozu tehdy zchátralou divadelní budovu, kde jste se stal ředitelem, režisérem a samozřejmě hercem. Jaká funkce vám seděla nejvíc?
Ono to má různé fáze. V mládí jsem moc rád hrál, později mě bavilo i režírovat. Na závěr své kariéry mě docela baví divadlo organizovat. Herectví je, ač se to nezdá, docela vysilující povolání a na stará kolena už mě náročné představení stravuje víc než za mlada.
Jak se vám po tolika letech z Fidlovačky odchází na Vinohrady?
Život u divadla je plný loučení. S rolemi, které už se nevrátí, s představeními, které jednoho dne mají svou derniéru, a s divadlem, které jednoho dne opustíte, abyste přijal novou výzvu. To je také můj případ. „Opustil“ jsem už sedm angažmá. Možná, že Vinohrady budou poslední.
Fidlovačku ale neopouštíte zcela, v médiích se objevila zpráva, že na nuselské scéně budete dál hrát?
Divadlo se nedá opustit ze dne na den. Na repertoáru Fidlovačky mám ještě čtyři hry. Pokud o ně bude mít publikum a nová ředitelka zájem, budu je v Nuslích hrát. Odhaduji, že to bude ještě nejméně dva roky.
Vinohradské divadlo pro vás také není neznámou scénou, hrál jste tu 11 let. Za nejlepší herecký výkon ve hře Jacobowski a plukovník jste dokonce dostal cenu Alfreda Radoka, jak na svoje herecké působení na Vinohradech vzpomínáte?
Bylo to krásných jedenáct let v souboru, kde jsem měl tu čest se potkávat s Jiřinou Bohdalovou, Jiřinou Jiráskovou, Vlastimilem Brodským, Pepíčkem Bláhou a taky s Milošem Kopeckým, Petrem Haničincem a Radkem Brzobohatým a to jsem nejmenoval všechny. Uznejte, že to byla dost „silná“ sestava.
Vzpomenete si ještě, kdy jste na půdu Divadla na Vinohradech vstoupil vůbec poprvé?
Bylo to v Kačerově inscenaci Krysaře. Hrál ho Martin Stropnický a já jsem si užíval tohle krásné představení v roli rybáře Seppa Jörgena.
V souvislosti s vaším nástupem do vinohradského divadla jsem se v médiích často dočetla chybnou informaci, že nastupujete na post Martina Stropnického, tu by měl ale obsadit Juraj Deák, je to tak?
Ano. Je to oblíbený novinářský omyl. Uspěl jsem ve výběrovém řízení na místo ředitele Divadla na Vinohradech. Součástí mé koncepce byl nástup s novým týmem, tedy s novým uměleckým šéfem Jurajem Deákem. Ten nahradil Martina Stropnického, který byl uměleckým šéfem Vinohradského divadla devět let. Jmenování uměleckého šéfa je plně v kompetenci ředitele divadla.
Martin Stropnický nebyl na Vinohradech jen uměleckých šéfem, ale i hercem a režisérem, zůstane v některé z funkcí nebo odchází úplně?
V přátelském duchu jsme se s Martinem dohodli, že bude pečovat o své komedie, které režíroval, bude mít na nich umělecký dozor a bude dohrávat role, které má na repertoáru. Tedy docela obvyklá standardní situace.
Snad nikdy nevyvolalo jmenování ředitele divadla tolik emocí, jako to vaše…
Určitě by jmenování někoho neznámého nevzbudilo takovou pozornost. U tak významného divadla je logické, že se o to veřejnost, zvlášť ta odborná zajímá. Škoda, že se do té doby tak málo zajímala o to, že Vinohradské divadlo svůj význam pomalu začalo ztrácet.
„Divadlo se nedá opustit ze dne na den“
Jaké pocity ve vás vyvolaly reakce některých vašich kolegů?
Je potřeba mluvit v jednotném čísle. Negativní reakci na mé jmenování ředitelem divadla měl pouze jeden kolega. Bulvár se z toho snažil vytvořit příběh. Žádný se ovšem nekonal. Já to nekomentoval a neudělám to ani dnes. Soubor mě přijal, myslím velmi pozitivně a s příjemným očekáváním. S mnoha z nich jsem stál jedenáct let na stejném jevišti a mohu říci, že jsme dodnes přátelé. Dobře vědí, že jsem nepřišel vinohradské divadlo ničit, ale naopak pozvednout.
Jaké změny vinohradské divadlo čekají, kdo ze souboru odešel a kdo přijde?
Odešel jen ten jeden kolega. Martin Stropnický se zachoval velmi korektně a usoudil, že by nebylo dobře, aby jako bývalý šéf zůstával v souboru. To je docela obvyklé a myslím i správné. Veronika Žilková byla na vinohradech jen na částečný úvazek. Je členkou Činoherního klubu a bude v Divadle na Vinohradech dohrávat stejně, jako Martin. Naopak do souboru přicházejí, nebo během sezóny přijdou: Otakar Brousek mladší, Roman Zach, Petr Rychlý, Marek Holý, Ondřej Brousek, Václav Svoboda a vrací se Filip Blažek. V připravované inscenaci „To byla moje písnička“ se diváci opět setkají s Martou Vančurovou, Danielou Kolářovou, Gabrielou Vránovou, Janou Štěpánkovou a myslím, že diváky čeká ještě další překvapení, kdo všechno obohatí vinohradský soubor.
V říjnu by měla být premiéra hudební komedie „Jak udělat kariéru snadno a rychle“, o čem bude?
Přesně o tom, o čem napovídá název muzikálu. Protože v Americe jsou na všechno příručky, tak se budou diváci bavit tím, jak podle příručky je možné udělat dobrou kariéru.
Jaké další nové hry divadlo uvede? Mluví se o méně známé Ibsenově hře Rebeka s Dagmar Havlovou.
To je jen jeden z deseti titulů nové sezóny. Uvádíme ho k významnému jubileu Dagmar Havlové. Kromě již zmíněného muzikálu a hry pro výše jmenované legendy vinohradského divadla „To byla moje písnička“ se mohou diváci těšit na „Zkrocení zlé ženy“, Topolovu „Kočku na kolejích“ , Simonovu legendární komedii „Vstupte“ s Viktorem Preisem v hlavní roli, detektivní komedii Toma Stopparda, Ostrovského „Les“, „Andoru“ od Maxe Frische. Nepochybně událostí sezóny bude „královna komedií“ Revizor v režii jednoho z největších současných ruských divadelníků Olega Tabakova.
Vrátíte se i vy na jeviště vinohradského divadla?
Neměl jsem to v úmyslu, ale vzhledem k pořádné porci práce, která bude v následující sezóně soubor čekat, budu muset taky přiložit ruku k dílu.
O mužích se říká, že nesvedou dělat víc věcí najednou, to ale rozhodně není váš případ. Jste herec, senátor, režisér, pedagog, člen správních rad a samozřejmě nový ředitel Divadla na Vinohradech, nezapomněla jsem na nic? Dá se tolik funkcí vůbec stihnout?
Tak zkusíme v tom výčtu něco vyškrtnout. Například příští rok nebudu na DAMU učit. Můj ročník již absolvoval a tak mě čeká jen čtrnáct dnů přijímacích zkoušek. Správní rady zasedají jednou ročně a ve všech, ve kterých jsem kdy byl, jsem zasedal jen jako čestný člen bez nároku na odměnu. Na Vinohradech se režírovat určitě nechystám, a pokud budu hrát, tak jen jednu roli v sezóně a to bude opravdu jen výjimka. Takže zbývá jen Senát a to jestli tam budu zasedat i další funkční období záleží především na voličích. Za posledních šest let jsem si vyzkoušel, že ředitelování a funkce Senátora se dá stihnout. Ostatně většina mých kolegů v senátu má své civilní povolání. Jsou tam lékaři, primátoři, starostové, architekti, novináři. Všichni mají stále dotek s každodenním, běžným životem, což je pro práci v senátu více než užitečné.
Spekulovalo se o vás i jako o možném prezidentském kandidátovi. Proč jste odmítl?
To byl nápad mého kolegy senátora Kubery. Samozřejmě, že to polichotí, ale moje manželka nechce být první dáma, a to musím respektovat.
I když máte jistě nabitý program, ani herectví jste se nevzdal. Jakou roli jste si naposledy zahrál, a chystáte se na další?
Naposledy jsem nazkoušel na Fidlovačce profesora Higginse v My Fair Lady. V televizi stále pokračuje seriál Vyprávěj, kde se občas objevím, jako Václav Hora. Na vinohradech se nejspíš setkám ve dvojici s Viktorem Preisem. Už jsme si to kdysi vyzkoušeli ve hře Jacobowski a plukovník. Oba jsme byli za ty role nominováni na cenu Thalie a já navíc za ni získal Radokovu cenu. Jsme kamarádi a na jevišti mě to s Viktorem moc baví. Snad to bude bavit i diváky.
Je nějaká role, kterou byste si rád zahrál?
Zahrál jsem si snad všechno, co dramatická literatura může herci nabídnout. Romea už mě asi nikdo nedá. Nejraději bych si zahrál v opravdovém životě roli dědečka, ale vnuka mám zatím jen jednoho a to ještě daleko na západním pobřeží USA. Snad se to někdy v blízké budoucnosti podaří.
Profil
Tomáš Töpfer se narodil 10. ledna 1951 v Praze 2. Po studiu na brněnské konzervatoři absolvoval v roce 1972 na pražské DAMU. Jako herec začínal v divadle Petra Bezruče v Ostravě. Dále hrál v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, odkud posléze přešel do Divadla E. F. Buriana. Od roku 1987 do Divadla na Vinohradech, kde byl členem souboru až do roku 1998. Letos v září se stal ředitelem vinohradského divadla. Od roku 2006 je také bezpartijním senátorem za ODS. Je ženatý, z prvního manželství má dceru, která žije v Americe.
