Výstava současné latinskoamerické fotografie Tíha i lehkost

Kurátorky výstavy Rosina Cazali a Laura Terré kladly důraz na aktuální témata fotografií zobrazující mnohdy drsnou realitu latinskoamerických společností a zároveň také na jejich uměleckou sdělnost a jakousi lehkost zpracování.

Laura Terré o tom napsala: „Latinskoameričtí fotografové, které představujeme jsou součástí svých komunit, nemuseli si sbalit kufry a jít hledat svá témata někam daleko od domova, jsou přítomní tam kde jejich lidé bohužel žijí a znají jména lidí a ulic, které fotografují. Pozorují a sbírají důkazy své identity i přes nepřízeň osudu. A znají příběhy, o nichž vyprávějí a podávají zprávu o příčinách. Kdyby pouze zachycovali neštěstí a násilí jako síly, které vás bez příčiny smetou a nelze je odsoudit, zničili by tím identitu trpících lidí. Všichni tito fotografové chtějí přesně ověřovat data díky nimž mohou do sebe zapadnout události, jména, dokonce i popis událostí. Protože touto zkušeností prošli, mohou jako jediní vstoupit přímo do smyslu fotografie.

V Latinské Americe je realita tak naléhavá a podnětná, že je fotografie stále nezbytným nástrojem, nezbytně silným a přesvědčivým. Nicméně stejně jako v jakémkoli jiném místě a chvíli, fotografie nemůže změnit svět: ať jsou záběry jasné a přesné jak chtějí, nedokáží ulevit od bolesti trpícím. To, že se někdo postaví násilí prostřednictvím fotografie, je možné považovat za morbidní hru, v níž si divák uspokojuje primitivní potřeby, skrytou a individuální rozkoš. Opakování těchto záběrů může zapříčinit nechuť, při níž se hledá spíše zábava. Zdá se ale, že fotografům je to lhostejné. Oni a ony tvrdohlavě chtějí, abychom se dívali na to, co bychom raději neviděli, na to, o čem pochybujeme, dokonce i když to vidíme na fotografiích. Ty nejtvrdší reportáže, jež jsou také součástí této výstavy a katalogu, jako ty od Juana Tora, Myriam Meloni či Mauricia Palose, vycházejí z hluboké reflexe svých autorů a jsou si vědomé znepokojivého realismu. Fotografové tento proces prožívají jako vášnivou misi. A často také pochybují, protože jsou si vědomi toho, že přílišná drsnost snímků může sloužit jako výmluva, aby ti, jimž jsou fotografie určené, oni privilegovaní, jichž se takováto realita netýká a ti, kteří násilí zapříčinili otočili hlavu a nechtěli se dívat, protože to není příjemné.

Všechny fotografické série jsou záměrně „explicitní“. Násilí v ulicích Caracasu, drogy v chudinských čtvrtích Buenos Aires, vraždy a únosy při exodu imigrantů napříč Mexikem jsou velmi přítomnou realitou, která je nicméně ignorována vládnoucí vrstvou těchto zemí. Série předvádí pomocí sekvencí či mozaiky, v nichž krátké pozorované detaily při brutální akci dokáží upoutat naši pozornost a nahradit tak naše myšlení. To, co by se na první pohled mohlo zdát jako nové estetické vyvolávání hrůz (zbytky krve vykreslující na zemi obrysy, jizvy na hrudi mladíka, amputované končetiny atd.), není nic jiného, než uzavřená křivka znovu nás vracející k podstatě problému. Metoda, díky níž může divák sám zrekonstruovat příběh fotografií, na který se zpočátku nechtěl ani podívat.

Například Pedro Linger vystavuje sérii fotografií a popisuje krok za krokem proces exhumace, laboratorní analýzy, identifikaci, navrácení ostatků a pohřeb zmizelých lidí při masakru ve vesnici El Mozote v Salvadoru. Nejde tedy o symbolický obraz zastupující i jiné masakry, jiné exhumace v Chile, Kolumbii, Guatemale atd., tento autor naopak cítí zodpovědnost vůči konkrétním lidem a příbuzným obětí a popisuje historický proces. Ale doslovnost, zosobnění, zabraňuje nutnému procesu proměny v symboly, aby v budoucnosti mohly nové pohledy způsobit důležité změny a aby si problémů všimlo širší publikum, nejen přímí účastníci událostí. Na dokumentárním fotografovi leží tíha závazku a zmenšuje jeho obzory. Nicméně v umění závazky neexistují. Aby se z dokumentárních snímků staly ikony a byly vyzdviženy na pomyslné nebe, je nutná přítomnost lehkosti.

Mayering García chodí každý den do chudinské čtvrti El  Crucero na okraji Managuy. Chtěla se vyhnout klišé, jimiž se většinou prvoplánově a překrouceně popisuje chudoba a úzkost. Všímá si podvečerního světla, dětských her a mírumilovnosti dobytka. Krásný svět radosti, jež vykvétá uprostřed bídy. Tyto fotografie nastavují svým objektům zrcadlo, v němž se mohou zahlédnout a potvrdit si, že jejich sny jsou správné. Když se obyvatelé El Crucera na svých fotografiích poznají, věší si je na zdi svých chudobných obydlí, v tomto okamžiku víme, že fotografka nelhala, naopak, přiblížila nás k pravdě, když použila lehkost a něhu, aby zdůraznila tíhu tak tvrdých životních podmínek. Něhu, již používá také Eunice Adorno, aby pátrala v uzavřeném světě žen žijících v komunitě novokřtěnců v Mexiku.

Humor je také vynalézavým prostředkem v okamžiku, kdy je třeba se postavit hrůzným skutečnostem. Je to jako v pohádce o Honzovi Nebojsovi, skutečnost, že Honza necítí strach ještě neznamená, že strašidla přestanou existovat, nicméně jejich hrůzostrašná moc najednou ztrácí sílu. Tímto způsobem může Santiago Hafford diskvalifikovat moderní vojsko své země. Neukazuje fašistické vojáky, ale vojsko, které by mohlo být kdekoli. Odkrývá kamufláž dobrých úmyslů, aby odhalil metody a cíle, jež jsou v každém totalitním režimu stejné: slepá poslušnost vojáka ospravedlňující ho při páchání násilných činů na civilním obyvatelstvu. Tyhle záběry jsou pro vojsko fotografovy země nepohodlné, nicméně vojenské šarže nedokázaly nalézt motiv pro jejich cenzurování, protože to, co ve skutečnosti snímky ukazovaly, byl pouhý popis jedné rodinné návštěvy v rámci dne otevřených dveří v kasárnách. Je ironie tím nejvhodnějším nástrojem k prozkoumání militarismu, jež prostupuje všechny země na planetě a který byl v Latinské Americe takovým zdrojem utrpení? A tak nám Hafford ukazuje vojsko navlečené do gala uniforem, po zuby ozbrojené, jakoby hrálo podle nějakého scénáře z operety. Jedná se o evidentně nevinné obrazy, které jsou ale zároveň kritické vůči představitelům moci, tak jako to udělal Francisco Goya, když portrétoval královskou rodinu.

José Ernesto Muñiz pracuje jako reportér pro bulvární tisk v hlavním městě Mexika a je uvyklý smrti a krvi, ale nesnese, aby ostatní, zejména ti, kteří mají tohle násilí a tuto smrt na svědomí odvraceli zrak a nechtěli vidět její opravdovou tvář. Stejně jako v časopisech pro něž pracuje, a v nichž se stránku za stránkou míchá reklama s fotografickými reportážemi, pracuje ve svém díle s kolážemi tvořenými sexem, smrtí, zákonem a mafií, náboženskými kulty a církví. Humor dokáže rozdvojit tragickou tvář Svaté Smrti, aby cynickým způsobem ukázal na ty, kdo ztratili úctu.

Daniel R. Baca, Pedro Motta a Ricardo Barcillos se ve svých estetických vyobrazeních rozhodli pro jemnou kritiku. Budovy, jako utopické sliby mířené na brazilskou střední třídu, prekérně podpírané vodní nádrže uprostřed pralesa – stejně jako prekérní situace společnosti, jíž byly tyto utopie určené – opuštěné kanceláře redakce deníku, v níž je ještě cítit auru moci. Jsou to obrazy svádějící svou krásou, ale hrozivě znepokojují, jakmile jsme pochopili jejich smysl.

José Luis Rodríguez doprovází svým fotoaparátem obyvatele kolumbijské vesnice Mampujan v okamžiku, kdy znovu získávají svou půdu odebranou při válečném konfliktu a léčí se z traumat vyhoštění. Nejen že nám fotograf ukazuje jejich zasněný obraz v prostoru vesnice přikryté pralesem – obraz dostatečně silný, aby „symbolizoval“ problém, který řeší – ale také vlastním hlasem vysvětluje příčiny jejich osudu. Beze slov a jen pohledem si pak obyvatelé brazilského severu definují sami sebe na portrétech Alvara Villely.

Je možné, aby v naší víře v lidskost vedle sebe existovaly agresivní síla a zároveň krása? Mělo by to být možné. Například Diego Levy pozoruje tanec vysloužilých boxerů jako metaforu obsahující záměr veškerých předchozích děl – v jejich tanci jsou také divoce nabouraná auta v městském kontextu, krev vražd na ulicích Buenos Aires, zdeformované obličeje po stovkách bitev, bojová disciplína, rytmus jež přináší, věčný pohyb, vyrovnanost, překvapivý talent, unášení se na vlnách improvizace, ale zároveň vnitřní loajalita vůči vášni jako úkolu, který je třeba splnit. Agrese je zde vyobrazená jako tvořivá obrana, ne jako zpátečnická síla.

Při zobrazování závažných témat je zapotřebí přirozenosti a lehkosti, aby fotograf mohl unést tíhu světa, kterou musí přijmout za svou“.

Umělci zastoupení na výstavě: Eunice Adorno, Daniel Baca, Ricardo Barcellos, Mayerling García, Santiago Hafford, Diego Levy, Pedro Linger, Myriam Meloni, Pedro Motta, José Ernesto Muñiz, Mauricio Palos, Leonardo Ramírez, José Luis Rodríguez Maldonado, Juan Toro, Álvaro Villela

Kontakt